Pozdě, ale přece ...

Dnes vás vezmu zase do ticha,

kousek dál od nás,

dovolím si jen výjimečně malinko popojet.

Takže Toulavky na nohy, nasadit přes úsměv doplněk

a vzhůru polní cestou směr výjimečné místo...

Touhle cestou, letos bohužel prašnější než kdy jindy,

se hned po pár krocích ocitáte v nekonečném ráji,

kde krom skřivana vysoko nad polem a sluncem nad hlavou,

 zase máte možnost být úplně sami a můžete obdivovat zase po roce,
všechnu tu jarní výjimečnost...

Třeba tyhle trnkové keře, hlohy...
Všimli jste si někdy, jak jsou bělostně dokonalé?

Modré nebe nad hlavou a slunce, co pálí už několikátý den jako o závod,

člověk by málem zapomněl, v jakém omezení teď žijeme,

co strachů a obav všichni máme...

Snad i proto nám to slunce pomáhá,

za mě tedy dokonale,

hned se všechno zdá snazší.

Myslím, že jsem si zvykla za poslední roky dost věcí brát jinak,

radovat se z maličkostí

a i když je občas hodně těžce, hledám opakovaně pomoc tam,

kde ji může najít každý,

co chce vidět, zaznamenat...

Tak i tady, jsem si na chvíli sedla, pod možná poslední borovice,

které i tady ve stovkách mizí

a hledala lepší myšlenky, než beznaděj ze sucha a občas zmaru kolem...

 

Zvedla jsem oči k nebi a zaposlouchala se...

Krom skřivánka, co se třepetal skoro na dosah,

poslouchala jsem jedinečné lupání...

Už jste někdy v tuhle dobu sedli pod borovici a poslouchali praskot šišek,

co se rozvíjí teplem?

Ne?

Zkuste to, zavřete oči a poslouchejte...je to neskutečná paráda...

Takže už jste zažili, nasáli ten zvuk 

a vzhůru do cíle...

Na tomhle místě, uprostřed pastvin,

schované mezi hájem dokonalých bříz a posledními odolávajícími borovicemi,

se ukrývají na vyhřátých kopečících-

koniklece...

Ano, tyhle modro- fialové krásky byly tentokrát mým cílem.

Bohužel těch rozkvetlých už tady na mě čekala jen hrstka,

ale tahle kytička je výjimečná i když jí už barvy opadaly...

No řekněte, není tahle chloupková kráska dokonalá?

A když přes ni kouknete na slunce,

hned je člověku tak nějak tepleji a veseleji i tam uvnitř...

I když jsem zde byla vlastně pozdě,

bylo to vlastně včas.

Protože když tyhle krásky jsou v rozkvětu,

vyhledává je tady spousta lidí,

stejně jako před lety já,

ale letos jsem měla tady být přesně pro tyhle okamžiky,

kdy se zvonečky mění v úplně jiné krásky...

Když jsem tam tak klečela a byla na dosah té přirozené přírodní kráse,

uvědomila jsem si, že jsem tady letos vlastně úplně včas,

abych si i tady dost důležitou věc uvědomila...

Že jsem na tom s tou přírodou vlastně podobně já a určitě i dost lidí kolem mě,

že i když je občas dost těžké nepodléhat smutku a obavám,

vždycky máme možnost volby,

abychom to nevzdali, abychom věřili...

Stejně jako všechno živé na tomhle výjimečném místě,

zkouší, odolává, jako vloni, jako před léty...

A tak i my si máme teď možná víc než kdy jindy uvědomit,

že máme zase možnost věřit, nevzdávat se,

přizpůsobit se nebo změnit zaběhnuté,

snad být víc pokorní, vděční, vnímavější a skromnější

a pak snad bude zase všechno lepší, 

a snad časem i jinak v pořádku...

Děkuji vám všem, kteří jste se měli chuť se mnou zatoulat jarními cestami,

kterým nevadily boty od prachu

a opálené čelo od slunce...
Snad jste zjistili jako já,
že jsme nepřišli pozdě,
ale právě v pravý čas...

Bude dobře, až přírodě přestaneme poroučet
a začneme jí konečně poslouchat...

❤