neděle 29. března 2020

Květinová terapie...

Dnes nepůjdu daleko, dnes čerpám energii doma,
s hlavou osvícenou jarním sluncem,
nabízím pohled na další dokonalost přírody...





Za každé situace, ať se kolem nás děje cokoliv,
zatím pořád máme jistotu pohledu i na věci kolem,
které jsou snad zatím neměnné...




Když jsem se skláněla nad touto dokonalou krásou,
myslela jsem na to,
že mám štěstí,
jsem zdravá, 
můžu se volně nadechnout,
navzdory těžkým myšlenkám,
musím v sobě najít cokoliv,
co mě, nás potěší...




Zjistila jsem, že nemá cenu přemýšlet nad tím co až a jestli,
snažím se to místy až zakázat,
je potřeba vážně žít teď a tady...




Byli jsme zvyklí hodně plánovat,
hodně myslet hlavně materiálně,
dopřávat si hlavně věci,
dopřávat si luxusu,
mnohdy hodně zbytečně...



Já na to přišla už před časem,
že jsou důležitější věci na světě, než ty hmatatelné věci.
Vyzkoušela jsem si na vlastní kůži,
že ke štěstí mi stačí hodně málo z toho "materiálna"
že můžu najít smysl života a hlavně radost tam,
kde bych dřív stěží hledala.,
žít tam a tak, jak bych nevěřila,
že je to vůbec možné...




A tak mi teď ke štěstí a k lepšímu pocitu,
k alespoň kratšímu vymazání toho, co drtí často i mě,
stačí hlavně zdraví 
a dneska třeba tenhle pohled ...


Mám také obavy, 
ze všech sil se snažím nepodléhat strachu, co i mě čeká až...
Taky mám chvíle, kdy mě drtí všechno,
ale pořád se snažím a věřím...


Denodenně se snažím,
žít z hodiny na hodinu,
nepřemýšlet soustavně nad tím co bude se mnou i s každým okolo, 
naordinovala jsem si nečíst příliš počty,
nepročítat zprávy každou chvíli...




Snažím se najít cokoliv,
co by mě vytrhlo z obav,
abych měla sílu jít dál a nepodléhat obavám.
Snažím se třeba nad rozkvetlou kytkou na chvíli potěšit,
snažím se do sebe nasát co nejvíce jarního slunce,
když mám tu možnost, 
vždyť ne každý ji má...
Snažím se načerpat do sebe cokoliv hezkého,
co mám na dosah,
snažím se pořád věřit v to,
že bude zase líp,
že i když začneme asi většina od nuly,
když budeme zdraví, 
budeme spolu 
a budeme si přát,
prostě to dáme, všichni...



A co vy? 
Čím se snažíte potěšit v téhle nelehké době?

Někdy ta nejlepší věc, co můžeš udělat,
 je nemyslet, neuvažovat, nepředstavovat si,
nebýt posedlý,
prostě dýchat a věřit,
že všechno dopadne nejlíp ...
 


úterý 24. března 2020

Jinak se nadechnout ...


Člověk míní, život mění-
mockrát mě tahle věta napadla v poslední době...


Taky jsem měla touhle dobou sedět v práci
a pomáhat lidem plnit sny o jejich volných dnech a dovolených.
Sny plnit jiným nemůžu a Bůh ví, jak a jestli zase kdy budu vůbec moct.
A tak nabírám energii kde se dá, podobně jako všichni v téhle době,
aspoň občas prchám zase tam,
kde to pomohlo vždycky...
Tak vás zvu, kdo to máte daleko do ticha, do míst,
kam i teď můžeme, kde i na chvíli se můžeme dokonce na tu krásu zase usmát
a je to i vidět...



Když jsem v mrazivém větru, ale se sluncem nad hlavou procházela lesem,
uvědomovala jsem si postupně zase spoustu věcí.
Že je to zvláštní,
ale fungující takto odnepaměti,
že si mnohdy v životě uvědomíme co skutečně máme,
až to ztratíme...



Přesně jako v tomto okamžiku,
kdy nám kus látky přes pusu vezme možnost úsměvu třeba do slunce
nebo jeden na druhého...


Když jsem vypočítávala v duchu,
jaké nevýhody má tenhle nový lidský doplněk přes pusu,
bylo toho vážně dost...


Že nám brejlovcům navíc bere dokonce místy i možnost vidět
a to jako fest
a to nemusíme přitom ani funět do kopce.
A mlha přede mnou, mlha za mnou je rázem a kdykoliv,
samozřejmě a hlavně, když se to nejméně hodí...

 

Že díky tomuhle pásu přes půl obličeje nejde vůbec rozeznat snad vůbec nikoho
a pokud nezíráte člověku přímo do očí,
máte celkem nulovou šanci ho bez oslovení poznat.
Ale hlavně to, že se na nikoho nemůžu usmát,
 je pro mě vážně dost zásadní problém...


A to jsem se nedostala k tomu nejdůležitějšímu-
že volně se nadechnout, je totiž vážně k nezaplacení...


Ale některé výhody to jiné dýchání jistě má,
tak třeba my ženské ušetříme za rtěnky,
nebo kuřáci neutratí tolik za cigarety,
že když je vítr a mráz,
tak vám nefouká až do žaludku... 




 Nebo když se na někoho šklebíte,
tak z těch očních škvírek to nejde dost dobře vyčíst.
Takže nakonec je i dost věcí,
které se jako plusové dají najít nyní i přes roušku...



Ať už to všechno kolem nás bereme tak či tak,
zase máme možnost volby,
vidět plusy,
nebo mínusy,
co nám tahle situace dává,
nebo co nám bere... 



Když jsem tak pochodovala sama uprostřed údolí,
zjistila jsem a děkovala,
že jsem vlastně ve výhodě oproti těm, co musí být třeba v práci,
nebo těm, co musí být uzavření ve čtyřech zdech doma, v nemocnici, nebo kdekoliv...



Já mám obrovské štěstí,
jsem zdravá,
můžu vidět všechnu tuhle jarní krásu na vlastní oči
a i přes roušku přes pusu mi je dána možnost,
dýchat čerstvý vzduch až do plic...



Tohle je vážně strašně moc...


Ač máme všichni problémy,
ač nás ještě spousta těžkého čeká,
věřím, že právě tím, jaký přístup ke všemu zvolíme
a jakou cestou půjdeme,
tak snad všichni i ty jiné nádechy zvládneme.
Přeji nám to všem vážně ze srdce...

A co vy a pohled na svět nyní,
bez roušky i s ní?



Zdraví není vším, ale bez zdraví je všechno ničím...


pátek 20. března 2020

Jiné město ...


Když jsem plánovala výlet do bledulového království,
vůbec jsem nedoufala, že se ocitnu ještě nenáhodně v jednom městě,
které patří alespoň podle mě, k jedněm z nejkrásnějších u nás.
 Navzdory mým zvyklostem vás tedy zvu zase po čase,
tentokrát místo lesa zase mezi staré domy,
do pohádkového města Telč...


Když jsem tady byla naposledy,
slunce pálilo vysoko,
nebe bylo modré jako dnes,
zámek i zámecká zahrada byli na svém místě,
vše bylo vlastně úplně stejné,
až na ten pocit, který byl naprosto odlišný už od prvního kroku ...





Všude bylo cítit sice jaro ve vzduchu,
ale to zvláštní prázdno a ticho bylo snad i slyšet.
Snad jen ptáci, jako jediní zámečtí nájemníci, 
se snažili vdechnout víc života do probouzejícího se parku
a spolu se sluncem tam vytvořili neskutečnou atmosféru tomu místu,
tomu okamžiku...


Když jsme vstoupili na náměstí,
ten pocit prázdna a "jinakosti" byl hmatatelný,
protože kdo v tomto městě kdy byl,
nikdy je neviděl bez aut a už vůbec ne bez lidského mravenčení... 


Tohle město je skvost,
jeden dům dokonalejší než druhý,
co pohled, to skvost...




Tahle podloubí, tolik typická pro spoustu měst v jižních Čechách,
fenomén který nemá asi ve světě obdoby,
možnost projít se jím a nečekat na záběr bez lidí...
Právě tady jsem si uvědomila,
zase jednu důležitou věc,
že ta přání se nám lidem, vážně plní,
možná ne hned,
ale s odstupem času vždycky...



Vždycky jsem říkala,
že fotím raději v přírodě,
protože pokud chci zachytit atmosféru místa,
nejlépe je to bez lidí
a v lese nebo na poli je to jistota...
To jsem ale netušila,
že přijde okamžik,
kdy zachytím i města, ulice,
místa běžně plná lidí,
jako mávnutím téměř bez života...


Tedy až na pár výjimek,
jako třeba tenhle pán,
který navzdory plíživým obavám z toho co bude
a smí se a nesmí,
vyšel před svůj dům a svou odpolední kávu si dal na skoro prázdném náměstí.
Počítám, že i pro něj byla ta káva výjimečná,
protože kdo by si pomyslel, že jde při ní usnout na jarním slunci,
dokonce uprostřed telčského náměstí...


Tak nakonec i díky tomuto zvláštnímu pánovi a jedinečnosti této chvíle,
se mi snad podařila zaznamenat i mezi domy atmosféru výjimečnosti...



Vždycky když vidím tahle náměstí,
myslím na lidi, kteří v nich žili a žijí,
jací jsou, jaké mají starosti,
od kdy tam bydlí,
proč zrovna v nich?
Jestli by měnili a jestli někdy zatoužili také po tichu,
po prázdném náměstí,
kdy konečně budou mít pod okny ticho?
Snad všechno kolem je dílem přání, která se splnila právě teď,
všem těm, kteří aspoň jednou pomysleli na co kdyby...



Možná, kdo ví,
třeba všechno, čím teď všichni procházíme,
je třeba jen plnění části snů, představ,
možná ukázka toho,
jak by mohlo být, kdyby se všechna přání plnila.
Ne vždy je to dobře,
ne vždy všechny naše představy jsou správné,
ne vždycky bychom měli jen chtít bez přemýšlení...
Snad je na čase některé věci přijmout,
možná se nesnažit příliš rozumově pochopit,
proč teď a proč nám,
nám všem...

 Všechno co se nám v životě děje, záleží jen na našem úhlu pohledu.
Takže možná je na čase.
 jít na všechno úplně jinak, jinak, než kdykoliv před tím...


Přeji nám všem, ať v téhle nelehké době,
neztrácíme naději na světlo na konci tunelu,
Ať dokážeme znovu najít smysl naší cesty v životě,
abychom znovu dokázali najít každý den alespoň jednu maličkost,
která je tím světlem,
abychom využili  možnost nikam nespěchat
a dokázali si vychutnat sílu okamžiku.
To, že nejsme třeba právě teď sami,
že cítíme lásku a sounáležitost,
také to, že máme možná více času, 
než jsme si kdy vysnívali,
že jsme konečně zpomalili,
spoustu věcí si uvědomili
a hlavně že jsme pořád většina zdraví...
Tohle vážně není v životě málo,
ne každému je to přáno,
takže možná i za tohle by stálo za to poděkovat
každý den
a nejen v téhle zvláštní době...

Opatrujte se a častěji možná poděkujte,
vždycky a denně je vážně za co...

Můžeš se strachovat ohledně budoucnosti
nebo můžeš přijmout tu velkou změnu, která přichází,
jako novou výzvu.
Je jen a jen na tobě,
jakou cestu si vybereš ...