Cesta za větrníkem ...

Když jsem dneska vymýšlela cestu, kam zase moje Toulavky vezmu,

nechtělo se mi nikam vlakem ani busem.

Poslední dobou se totiž změnily, krom spousty jiných věcí,

i trasy mých cest...

Takže jsem zvolila cestu,

která je nejblíž,

jen přes dvě údolí...

Nepůjdeme ale k žádnému větrnému mlýnu,

i když jsem vybrala tentokrát název,

který by to možná předpokládal...

 

A nečekejte tentokrát ani pohádku,

i když ty miluju

a nakonec i ten Větrník byl taky v jedné z nich,

ale prince do života už mi snad i ta Večernice seslala,

navíc v názvu není překlep,

takže to bude nakonec všechno jinak,

proto na rozuzlení hold budete muset šlapat se mnou až do cíle...

O překvapení, skoro jako v pohádce, ale určitě nebude nouze,

zvykla jsem si na ně

a každou moji cestu nějaké na mě čeká...

Tak stejně hned v úvodu i dnes,

když jsem potřebovala zase zkontrolovat můj poklad potoční...

Když jsem hledala moji zlatou lasturu,

krom ní, v průzračné vodě potoční ,

čekal na mě tentokrát ještě výjimečnější dárek...

Takže hned v úvodu mojí dnešní cesty jsem držela v ruce jistotu, 

že všechno se mi děje přesně tak,

jak si zasloužím a snad i přeju

a že dnešní cesta bude určitě zase dárkem pro mě

a snad i pro vás...

Cestou dál jsem si sáhla dokonce i na jaro...

A dokonce jsem si snad vyčarovala na chvilku i slunce,

co by mi určitě dneska tady taky chybělo.

Tak i díky němu mám tyhle skoro jarní obrázky cesty v tichu...

A tak možná i díky slunci jsem přečkala lépe i část cesty,

která byla pro mě víc než bolavá.

Tyhle planiny,

které tady vznikly v poslední době

a nenávratně změnily místa,

která byla celý můj život neměnná...

Nechala jsem za sebou tuhle lesní apokalypsu,

kdy vlivem větru a kůrovce odsud navždycky zmizí i tihle úžasní jedloví velikáni ...

Tyhle okamžiky v lese zvládám poslední dobou čím dál tím hůř,

ale navzdory tomu jsem se dneska snažila, aby převládl pocit,

že i když třeba vidíme věci co nás bolí,

nebo se nám dokonce v životě podobné apokalypsy dokonce dějí,

měli bychom najít sílu v sobě uvěřit tomu,

že když si to dovolíme,

určitě se brzy objeví i věci, které nás potěší,

nebo přijdou okamžiky,

kdy si řekneme, 

že stálo za to si vším těžkým v životě projít 

a nevzdát se...

Přesně jako jsem si tohle řekla já v okamžiku,

kdy jsem procházela nenáhodně touto cestou uprostřed lesa

a najednou jsem před sebou uviděla desítky těchto zelených krasavic...

 

Jedlový zázrak jen pár kilometrů od zpustošeného lesa,

snad jako znamení,

že všechno není ztracené a že ani ten les se nevzdá

a bude dál vzdorovat nepřízni času,

tak jako často i mnozí z nás...

A pak už zbývalo do cíle cesty jen pár chvil,

ještě poslední pohled na sluncem osvícené kmeny ještě spících stromů

a s prvním kosím koncertem už do civilizace podle značek...

 Abych si došla pro dnešní odměnu

a hlavně pro rozuzlení dnešní hádanky...

Takže, tradááá...

 Kdo tipoval tenhle klasický,

nejvíc kalorický větrníkový zázrak,

tipoval dobře...

Troufám si ale tvrdit,

že vás nakonec opět asi stejně šokuji,

neboť větrník zná v naší republice asi každý,

ale takový, který je možné dostat v jedné malinké cukrárně v dědince blízko té naší,

myslím dostane naprosto každého...

Bohužel tu chuť vážně ještě zvěčnit neumím,

ale ten pocit, že tenhle mega obr, 

mi vystačil v břiše jako výplň po zbytek dne,

mi snad po bližším ohledání těchto obrázků, 

jistě uvěříte i tak...

 Snad jsem vás nezklamala a odpustíte mi,

 že jsem si nakonec tuhle kalorickou bombu nechala jen pro sebe,

ale slibuji,

že závěrečné fotky mých cest,

už vážně raději z cukráren nebudou...

Děkuji zase vám všem,

kteří jste se měli chuť se mnou projít v dnešním skoro jarním dni 

a dojít společně až do sladkého cíle...

Naučte se radovat ze všeho. 

Nečekejte, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé,

protože je možné,

že to pravé k vám přišlo právě teď...

 ❤