Za ruku, s větrem v zádech ...

Když jsem chtěla naposledy provětrat Toulavky,
ani jsem netušila,
že právě vítr bude na mé další letošní cestě všudypřítomný
a ke spoustě myšlenek mě přivede právě on...

 

Ráno to vypadalo, že můj plán na výlet do ticha nakonec ani nevyjde,
ale možná jsem si moc přála,
aby volný den byl celý podle mého přání,
abych splnila navíc sen ještě někomu, na kom mi záleží...
Tak snad i proto se i počasí umoudřilo a nakonec mi pomohlo
a na pár hodin vykouklo i slunce a posvítilo na dokonalou cestu lesní...

Byla to má první letošní delší cesta do ticha,

chtěla jsem nakouknout zase do míst,

kde se pohledem zastaví čas.

Kde se dá jen vnímat vítr kolem v korunách,

které vyklepávají větvemi jedinečný zvuk nad hlavou...

Stojíte tam pod praskajícími holými větvemi a máte zase na výběr,

jestli vnímat nekonečno, možnost tyhle zvuky do sebe zapsat,

nebo si ztěžovat na nepřízeň počasí,

právě v okamžiku,

kdy vy se rozhodnete v jedinečném volném dni zažít výjimečnost místa...

 A tak jsem volila vychutnat si sílu okamžiku,
zase, jako mockrát,
přesto jinak...
Měla jsem totiž možnost se tentokrát podělit
 o tenhle dokonalý okamžik a obrazy, co moje oči potěší...

Když stojíte na úpatí skály,
pod sebou máte jenom obrovský kaňon
 a na jeho dně se line řeka jako dokonalý vodní had
a vnímáte jen vděčnost za to,
 že jsme to hned ráno nevzdali,
vždyť není nic lepšího,
když tenhle dokonalý obraz jedinečnosti máte s kým ihned sdílet...

Když jeden vidí to,
co jiný nezachytil,
když viděné obrazy jeden s druhým vytvoří dokonalou koláž,
pak i několikrát viděné obrazy
najednou dostanou sdílením jiný rozměr...

Stejně jako tahle výjimečná stavba Glorietu uprostřed lesů nad Oslavkou,
co tu stojí skoro odnepaměti...

Pro mě, co jsem tam stála v životě už párkrát, je samozřejmostí,
pro toho, kdo tu stojí poprvé, znamená výjimečnost,
která nemá nikde obdoby...





Ve svitu kousavého slunce a klapotu větví nad hlavou
můžete přemýšlet stařičkou cestou k dalšímu cíli,
co chcete vidět,
co je k vidění pro všechny
a co jen pro ty,
kteří chtějí vidět jinak...

I tady by někdo viděl jen polámaný les,
bolavý od sucha a stálého větru,
 my viděli stařičké dubové velikány,
co pamatují zámecké pány na lovu,
co tudy jezdili vlastně jen před pár stoletími
a vysazovali tyhle krasavce,
aby jednou, za spoustu let...

Třeba právě my měli možnost přitisknout se k nim
a s hlavou vyvrácenou k modré obloze
mohli tyhle staleté krasavce do dlaní nasát,
než odejdou navždycky...



Stačí jen zavřít oči,
kdykoliv a kdekoliv
a i se zavřenýma očima můžete vidět,
co jinak nelze...
 Stejně jako na další zastávce,
kdy jsme klikatou cestou sestupovali pomalu na nejvyšší bod nad řekou...

Aspoň na okamžik jsme se zastavili
a tenhle výjimečný obraz bez listí,
jsme se do sebe snažili zapsat na co nejdelší dobu
a pak jen vychutnat tenhle obraz bez pohledu...

 Skály a dole hučící řeka
a všudepřítomný vítr
a zbytky milovaných borovic na úplném kraji skal,
není lepší místo pro mě na světě...
 Když jsem tady zase měla možnost stát,
uvědomila jsem si,
že člověku i třeba k malému pocitu štěstí, vážně stačí cokoliv,
co je ale k mání pro nás všechny kolem bez rozdílu...

Stačí jen chtít vidět,
chtít vnímat,
když si ten pocit štěstí umíme najít,
i třeba jenom tady na skále,
jen tím, že jsme na pravém místě,
v pravý okamžik...
Navíc se správným člověkem,
který chce vidět věci kolem podobně,
třeba tyhle pichlavé krásky,
co by bez nich nebylo údolí Divoké Oslavky tím,
co ji dělá nenahraditelnou...

Bylo dokonalé tam stát,

na úpatí rozeklaných skal,

zavřít oči a jenom vnímat tu nekonečnou hlubinu pod sebou...

A aby byl první letošní výšlap kompletní,
zbývalo sestoupit tam,
kde začíná a končí většina mých cest tímto směrem...

Podruhé letos jsem sešla k řece a smočila v ní aspoň na chvíli ruku,

abych ji poprvé ucítila na dlani,

abych slíbila sobě i jí,

že se k ní zase letos mockrát určitě vrátím,

protože je výjimečná,

pro mě asi čarovná

a že k ní vezmu každého,

kdo jen trošku bude chtít vidět jinak 

a bude vděčný i třeba za obyčejné smočení ruky v ledové vodě,

nebo neutuchající vítr,

který byl nakonec dokonalou kulisou tohoto výjimečného výletu...

 Děkuji vám všem zase za chuť se se mnou toulat tam,
kde to mám ráda.
Nevadilo vám nakonec taky větrné počasí
a třeba aspoň v duchu jste stáli se zavřenýma očima na konci skály,
anebo smočili ruku  se mnou ve věčně spěchající řece
a cesty se mnou tak nelitujete...
Mějte se hezky a ať jsou vaše další cesty jenom šťastné,
ať už bude třeba i to počasí jakékoliv...

Nenechme se nikdy nepovedeným dnem přesvědčit,
že máme nešťastný život,
jde jen o jeden jediný den...

❤

Cesta za větrníkem ...

Když jsem dneska vymýšlela cestu, kam zase moje Toulavky vezmu,

nechtělo se mi nikam vlakem ani busem.

Poslední dobou se totiž změnily, krom spousty jiných věcí,

i trasy mých cest...

Takže jsem zvolila cestu,

která je nejblíž,

jen přes dvě údolí...

Nepůjdeme ale k žádnému větrnému mlýnu,

i když jsem vybrala tentokrát název,

který by to možná předpokládal...

 

A nečekejte tentokrát ani pohádku,

i když ty miluju

a nakonec i ten Větrník byl taky v jedné z nich,

ale prince do života už mi snad i ta Večernice seslala,

navíc v názvu není překlep,

takže to bude nakonec všechno jinak,

proto na rozuzlení hold budete muset šlapat se mnou až do cíle...

O překvapení, skoro jako v pohádce, ale určitě nebude nouze,

zvykla jsem si na ně

a každou moji cestu nějaké na mě čeká...

Tak stejně hned v úvodu i dnes,

když jsem potřebovala zase zkontrolovat můj poklad potoční...

Když jsem hledala moji zlatou lasturu,

krom ní, v průzračné vodě potoční ,

čekal na mě tentokrát ještě výjimečnější dárek...

Takže hned v úvodu mojí dnešní cesty jsem držela v ruce jistotu, 

že všechno se mi děje přesně tak,

jak si zasloužím a snad i přeju

a že dnešní cesta bude určitě zase dárkem pro mě

a snad i pro vás...

Cestou dál jsem si sáhla dokonce i na jaro...

A dokonce jsem si snad vyčarovala na chvilku i slunce,

co by mi určitě dneska tady taky chybělo.

Tak i díky němu mám tyhle skoro jarní obrázky cesty v tichu...

A tak možná i díky slunci jsem přečkala lépe i část cesty,

která byla pro mě víc než bolavá.

Tyhle planiny,

které tady vznikly v poslední době

a nenávratně změnily místa,

která byla celý můj život neměnná...

Nechala jsem za sebou tuhle lesní apokalypsu,

kdy vlivem větru a kůrovce odsud navždycky zmizí i tihle úžasní jedloví velikáni ...

Tyhle okamžiky v lese zvládám poslední dobou čím dál tím hůř,

ale navzdory tomu jsem se dneska snažila, aby převládl pocit,

že i když třeba vidíme věci co nás bolí,

nebo se nám dokonce v životě podobné apokalypsy dokonce dějí,

měli bychom najít sílu v sobě uvěřit tomu,

že když si to dovolíme,

určitě se brzy objeví i věci, které nás potěší,

nebo přijdou okamžiky,

kdy si řekneme, 

že stálo za to si vším těžkým v životě projít 

a nevzdát se...

Přesně jako jsem si tohle řekla já v okamžiku,

kdy jsem procházela nenáhodně touto cestou uprostřed lesa

a najednou jsem před sebou uviděla desítky těchto zelených krasavic...

 

Jedlový zázrak jen pár kilometrů od zpustošeného lesa,

snad jako znamení,

že všechno není ztracené a že ani ten les se nevzdá

a bude dál vzdorovat nepřízni času,

tak jako často i mnozí z nás...

A pak už zbývalo do cíle cesty jen pár chvil,

ještě poslední pohled na sluncem osvícené kmeny ještě spících stromů

a s prvním kosím koncertem už do civilizace podle značek...

 Abych si došla pro dnešní odměnu

a hlavně pro rozuzlení dnešní hádanky...

Takže, tradááá...

 Kdo tipoval tenhle klasický,

nejvíc kalorický větrníkový zázrak,

tipoval dobře...

Troufám si ale tvrdit,

že vás nakonec opět asi stejně šokuji,

neboť větrník zná v naší republice asi každý,

ale takový, který je možné dostat v jedné malinké cukrárně v dědince blízko té naší,

myslím dostane naprosto každého...

Bohužel tu chuť vážně ještě zvěčnit neumím,

ale ten pocit, že tenhle mega obr, 

mi vystačil v břiše jako výplň po zbytek dne,

mi snad po bližším ohledání těchto obrázků, 

jistě uvěříte i tak...

 Snad jsem vás nezklamala a odpustíte mi,

 že jsem si nakonec tuhle kalorickou bombu nechala jen pro sebe,

ale slibuji,

že závěrečné fotky mých cest,

už vážně raději z cukráren nebudou...

Děkuji zase vám všem,

kteří jste se měli chuť se mnou projít v dnešním skoro jarním dni 

a dojít společně až do sladkého cíle...

Naučte se radovat ze všeho. 

Nečekejte, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé,

protože je možné,

že to pravé k vám přišlo právě teď...

 ❤