Jako dřív?

I když mi tady chybí spoustu příspěvků z loňského konce roku,

i když mi schází i spoustu obrázků, které jsem dělala na začátku letošního,

začnu letos na místě pro mě už roky jedním z nejdůležitějších...

  

 I když vás vezmu tam, kde jsem nechala kus sebe,

s tímto místem jsem spjatá asi celý život,

a i když za poslední roky jsem vás sem vzala mockrát,

i tady bylo všechno jinak,

stejně jako většina věcí,

které se mění kolem nás každodenně.

Takže pojďte se mnou a se spoustou fajn lidiček,

kteří hledají klid a dobití energie v přírodě,

snaží se z ní do sebe načerpat to nejlepší z ní...



Zvu vás dneska hlavně obrazem do údolí řeky Oslavy,

pod rozvaliny zdí hradu,

co si jej od řeky všimnou asi už jen ti, co vědí, znají

a nechali tady kus srdce, jako já...

Vědí, že tady pod Ketkovákem je schovaný ráj na zemi.

Tak právě tady se sešli zase první lednovou sobotu vyznavači ticha, 

dýmu táborových ohňů,

zelených maskáčů,

tonů kytar a opravdového přátelství
a já jsem sem přijela taky, zase, po čase...



Přijeli všichni, aby vzdali každoroční hold všem kamarádům,

kteří se vydali na věčný vandr,

ze kterého už není nikdy cesty zpě a tohle údolí Oslavky milovali...

Tady u mrazivé řeky,

kde se zastavil čas, jen když přivřete oči

a nevnímáte třeba vykácené lesy kolem řeky,

ale i borovice, co jako pokřivení strážci dlouhé roky odolávali všemu

a i těch už tu je jako šafránu,

tak i tady se dá pokusit vrátit v čase,

zapomenout na přítomnost,

když člověk moc chce...





A i já moc chtěla,

vnímat jen to hezké,

načerpat do sebe a zaznamenat...

Třeba proud vody pod skalou a hradem,

kde jsem se v létě smáčela už mockrát.

Snažila jsem se zaznamenat tenhle dokonalý zvuk,

co možná jako jediný neměnný tady zůstal

a když zavřu oči, poslouchám vodu a nic víc,

spousta let se zpětně vymaže...







Tyhle skály, díky nimž spolu s řekou jste na místě,

kam nedosáhne ani moderní technika

a tak je tu vážně ticho, co ruší jen proud ledové vody,

co si razí cestu tímto neopakovatelným kaňonem,

tak i když je tu spousta lidí,

můžete být úplně sami,

úplně sami jen ve vzpomínkách i v mrazu...

A i když se tentokrát slunce schovalo,

tak aspoň trošku jsem měla pocit,

že tu stojím a všechno je jako dřív,

jako kdysi,

v době, kdy mi bylo -náct,

kdy jsem tady každé prázdniny snila pod hradem svoje sny... 

Stačilo jen zavřít oči jako kdysi a svět teď zmizel,
na chvilku...

Díky vám všem,

kteří jste byli zvědaví,

kam mě moje Toulavky letos poprvé nesly,

děkuji vám všem,

že jste se mnou tuhle cestu, pro mě i do minulosti, ušli...

Přeji vám všem ze srdce,

ať letos žádnou svoji cestu nevzdáte,

ať věříte vždycky ve šťastné konce a to nejen na svých cestách...

Život je jako ozvěna,

pokud se ti nelíbí co slyšíš,

změň to, co říkáš...

❤