Za snem ...

Před časem jsem vám slíbila,

že se vrátím s vámi na Vysočinu,

kde jsme trávili pro mě dokonalé čtyři dny podzimní pohádky...

Dneska vás vezmu na výlet do mého snu.

Už podle prvních obrázků jistě zjistíte,

kam se po nocích vracím,

o čem moje sny jsou...

Vyjdeme spolu z jedné z nejkrásnější vesniček na Vysočině, 

takže

vítejte v Krátké...

Tahle maličká dědinka o samotě uprostřed kopečků a nekonečných luk,

učarovala už jistě spoustu lidí...

A když se to umí,

může tahle dokonalá stará krása přetrvat století

a ještě víc vyniknnout...

Opustíme první dokonalé domečky, kde ta pohoda a klid dávných časů,

 musí na vás dýchnout z každé z nich.

Vydáme se cestou klikatou,

výjimečnou zase jinak...

Vidíte tu alej bříz?

Mám ráda tyhle bílo černé krásky,

které jsou stejně jako jeřabiny,

pro mě synonymem krásy Vysočiny...

A když máte štěstí, i na sklonku října uvidíte kopretiny,

nebo snahu, 

pokusit se i tady zvrátit zkázu těchto úžasných zelených šipek do mraků...

 

A pak dojdete až na úpný vršíček kopce

a jste přímo ve snu, nebo v pohádce...

A pak ani zatažené nebe nezpůsobí,

aby tahle krása rozesetých samot byla dokonalá...

Tak kterou, kterou?

A když budete mít štěstí jako my, vrátíte se v čase do pohádky

a tady dokonce i do času vánočního

No vážně, u téhle chaloupky neskutečně voněly medové perníky,

ale střecha to přitom nebyla....

A zase další stavení,

 baví mně dívat se do setmělých oken a představovat si...

Cestou kolem těchto krasavic jsme se dostali na místo,

které je tady úplně nejvýš...

Vyjimečné místo, odkud je dokonalý výhled do údolí na všechny strany

 a zároveň je poctou nejvyšším kopcům na světě ...

Tohle místo si zamiloval rodák z nedalékého Nového Města,

horolezec Radek Jaroš.

Tohle místo se totiž stalo památkou na všechny jeho zdolané osmitisícové vrcholky Himaláje.

Nedivím se, že si vybral tohle místo,

něco zvláštního tady krom nebeského výhledu totiž určitě je...

No řekněte, kde se vám to poštěstí a když si deset minut počkáte,

změní se vám obrazy před vámi k nepoznání...

Slunce zase vysvitlo na závěr naší snové cesty

a sestoupali jsme zase do další pohádky.

Snad ještě krásnější,

snad ještě dokonalejší...

No řekněte, může být něco hezčího než třeba tohle stavení?

Kde cítíte, že rychlý svět kolem zmizel,

je to jako kdysi, jen ticho a klid...

kontrast bílých fasád domečků na zelené trávě a seshora rámované jen modrou oblohou...

Tak tady bych třeba ráda žila i svůj sen,

jednou, možná, kdo ví...

Děkuji moc, že jste měli chuť se zase toulat se mnou

a omlouvám se možná za větší počet obrázků,

ale vždyť málokterý sen je krátký

a tyhle moje jsou roky silné a dlouhé vždycky dost a dost,

tak si prostě i tady spoustu prostoru zaslouží...

Může to trvat rok,

může to trvat den,

ale co se má stát,

si vždycky najde svou vlastní cestu k nám...

❤