Voda, kam se podíváš ...

Dneska vás vezmu na výlet, který bude malinko jiný,

než jste u mě zvyklí.

Nebudu chodit moc pěšky,

spíš se povezu a dnes nebudu ani sama...

Potřebovala jsem překonal delší vzdálenost

a z jednoho dne samozřejmě vytěžit maximum...

Vydaly jsme se tedy tento pátek, brzy ráno,

směr...

No, kdo mě zná už ví, že tam musí být voda a lesy a ticho
a taky...ale to až za chvíli...

Zase jsem vymyslela místa, o kterých jsem slyšela už mnoho,

mí rodiče tam jezdili už před padesáti lety,

už tehdy tahle místa byla synonymem pohody a letního klídku

ale hlavně nekonečných vodních hladin...



Myslím, že mně tam ale nikdy nevzali

a pokud ano, byla jsem ještě mrně, takže tohle si vážně nepamatuju...

Tak nezbývalo, než nasednout do auta a vydat se směr-

opět Vysočina, jen jinde,

kousek nad Telčí, kolem Řásné...

Je až neskutečné,

jak krásné to tady je,

pokaždé, když jsem stála u některého z rybníků
a ranní slunce osvěcovalo modromodrou hladinu,

nechápala jsem, proč většina u nás někam utíká za hranice,

když tady je tak krásně...

Ale je to tak vlastně dobře a i díky tomu,

že i já můžu za to, že pořádný zástup lidí odlétá každoročně za slanou vodou,

mohla jsem v tento den koukat na tiché vodní hladiny jen sama,

kde nám společnost dělaly jen volavky a labutě...

Ten den jsme se koupaly celkem třikrát,

pokaždé jinde

a já tady stejně nakonec zažila svoje první výjimečné koupání,
určitě nejdokonalejší, co jsem kdy zažila...

I když jsem okusila spoustu moří, Atlantik i Tichý oceán,
tak můj sen o hladině byl úplně jiný, vůbec ne s příchutí soli...
Můj sen se mi splnil právě až tady,
musela jsem si ale počkat čekatc  pětačtyřicet let.
Já se poprvé v životě totiž koupala v lomu...
Když jsem přišla na hranu skály
a podívala jsem se před sebe,
jako by mě uvnitř někdo pohladil...



Bylo tam takové ticho,
tyrkysově tmavá hlubina lemovaná skalními bloky
a nad tím vším šipky letitých smrků...



Úžasná voda,
dokonalý pocit nespoutannosti,
ani osmnáctimetrová hlubina pode mnou mi ten dokonalý pocit nezměnila...





A kdybychom toho ještě nechtěly tolik stihnout,
určitě bychom se tam koupaly celý den...



Jenže nás ještě lákal středověk v blízkosti,
tedy na moment...
Dalším cílem byl totiž aspoň na skok
 a dvě skvělé kávy jako bonus,
 na nádvoří hradu Roštejn...





Alespoň chvilku jsme tam pobyly
a nasály obrázky opravených stoletých stěn...



Já jsem si ještě zvenčí pohladila pár obrovských kamenných strážců,
co podepírají tento unikát uprostřed hlubokých lesů
a pak zase vstříc dalším překvapením...





Ujížděly jsme směr poslední cíl, tedy cíle,
dva rybníky,
co jsou v tomto místě pojmemem-
Pařezité rybníky...



Ten malý jsme jen skoukly ze břehu,
protože davy žádná z nás nemusí,
takže jen jeden obrázek na památku
a hurá směr jiný- hlavní.
Velký pařezitý...



Věděla jsem, že tady sice tentokrát určitě plavat nebudeme,
ale možná právě proto, jsem tady měla být právě dnes...
Když jsem zůstala stát na jeho břehu,
uviděla jsem místo rybníku pro mě dokonalý obraz a musela jsem se zase smát...



Momentálně jsou jeho břehy opravovány,
takže místo vody je jen nekonečná letní louka
a uprostřed ní rozházené desítky starých pařezů...



A nad tím vším modré letní nebe a slunce,
co rozehrálo v hledáčku dokonalou podívanou...



No řekněte,
kdo má to štěstí, uprostřed takové rybníkové letní louky stát,
usmívat se od ucha k uchu
a být ještě šťastnější,
než kdyby kolem šplouchala voda...
Tady jsem zase zažila sílu okamžiku,
dokonale naplánovaný čas,
kdy je možno zažít výjimečné...





A když jsem odcházela vysmátá směr břeh,



ještě stačilo pro potvrzení mého pocitu,
prostě zase jenom kouknout pod nohu...



Takže konec naší cesty
 byl zase takový, jaký už mnohokrát
a pro mě se stává pomalu a jistě tradicí.
Už se snad ani nedivím, jen děkuji...
Díky za to, že zase moje přání se opět vyplnila přesně v ten čas,
kdy měla a já v jednom dni dostala vlastně víc,
než jsem si kdy dokázala vysnít a navíc jsem jej mohla sdílet
a nebýt na něj tentokrát sama...



Je velmi pohodlné žít stejně jako ostatní a pořád si stěžovat,
mnohem těžší je plnit si své přání a sny,
chce to veliký kus odvahy,
ale stojí to za to...

❤