Když počasí udává směr ...

Dnešní volné odpoledne jsem zase utekla do ticha.

Nápadů, kam zmizet mimo civilizaci byla spousta,

ale vzhledem k tomu, že u nás poslední dny se zima jakoby vzdávala,

tak trasy se mi hodně zúžily.

Protože jsem netoužila někde zapadnout do bláta

a zbytek soboty nechtěla věnovat praní a čištění pohorek,

vybrala jsem nejschůdnější cestu,

sice po asfaltu, ale uprostřed polí,

na cestě skoro od nikud nikam...

I když na dosah hlavních silnic a ruchu měst, 

šla jsem zase nakonec dlouho uprostřed ticha,

kolem vysázených školek

cestou klikatou, nahoru a dolů...

Občas mi společnost dělali jen páni kosi,

co se zase k nám naštěstí pomalu vrací,

snad konečně vyzráli na kosí nemoc,

 co jich stovky připravila o možnost zazpívat i v únoru...

Ale pořád, pořád se mnou bylo po delší době slunce.

Ukázalo mi zase neskutečnou přehlídku toho,

co spolu s velikými únorovými mračny nad hlavou dokáže.

vykouzlit tu nejkrásnější modrou,

aby po chvíli to stejné nebe proměnila v černotu 

a stínové divadlo nad hnědými brázdami nekonečných polí...

A když jsem tam tak stála a čekala, až se mlžná koule zase objeví,

přemýšlela jsem zase nad tím, co nás každou minutu, vteřinu míjí,

co je teď a tady a nikdy se nezopakuje, zase ...

Je jen na nás, jestli tu jedinečnost zaznamenáme,

počkáme, nebo si ji necháme bez povšimnutí utéct...

Jako všechno v našem životě...

Stejně jako všechny obrázky, které se mění kolem,

stejně jako tahle voda v potoce,

co je stejná a vlastně pokaždé jiná,

kouzlo okamžiku, divadlo bez repríz,

co si v něm ale my jako herci, můžeme kdykoliv zahrát,

když budeme jen trošku chtít...

Díky tedy, že jste si v dnešním dni zahráli se mnou,

v téhle jedinečné vycházce, co se nezopakuje.

Díky za doprovod, tentokrát bez špinavých bot a zmrzlých rukou,

díky za doprovod vám všem, zase...

V životě neexistují žádné obyčejné okamžiky,

 jsou všechny pouze výjimečné...

❤