Za novoroční meluzínou ...

Chybí mi tady jeden příspěvek,

kterým jsem zahájila nový rok.

Moje první novoroční toulání,

hned třetí den v novém roce,

kdy jsem se zase vydala do ticha za vidinou sněhu, 

mě zavedlo kousek on nás, jen jednu vlakovou zastávku...

Netušila jsem, že tentokrát je nejvíc sněhu u nás,

ale vyšla jsem i tak vstříc větru a prosila slunce,

ať mě nenechá napospas mrazu...

I když sněhu bylo málo,

vůbec jsem nelitovala,

ani cesty, ani mrazu, co zalézal pod rukavice a štípal do tváří mezi poli.

Slunce nakonec pomohlo a i z obyčejné polní cesty mi udělal zase zážitek.

Když jsem míjela kapličku a smírčí kámen u jedné z nich,

i nebe se rozestoupilo a ukázalo tu nejhezčí modrou zimní oblohu,

kterou jsem si mohla přát...

A to jsem netušila,

že nejlepší obrazy mě ještě čekají,

když se počasí v mžiku změní.

Nebe a mraky začaly sypat zase sníh

a vyčarovaly zase obraz v polích,

který byl snad zase jenom pro mě...

Tak jsem mohla vidět mizející cestu v polích 

a sníh, co mu vítr udával dráhu rovnoběžnou s mojí cestou...

Poznala jsem sílu mrazivého větru,

před kterým se schovat nedá a zaleze všude, co není skryto.

Taky já jsem musela utéct až k lesu

abych zahřála sebe, ruce a uchránila foťák před sněhovou nadílkou.

Nic není náhoda,

tedy ani moje kroky, co mě zavedly sem,

těsně k lesu, 

kdy se najednou sníh přestal sypat,

objevilo se slunce

a vítr dostal rázem obraz i zvuk...

Ve vteřině se přede mnou zjevilo sněhové divadlo,

mrazivá meluzína a sněhové víry uprostřed polí...

A tak jsem tak tak stála a snažila se tu výjimečnost zachytit,

zapomněla jsem na zkřehlé ruce a jen držela prst na spoušti 

a poslouchala tenhle novoroční koncert...

Ten zvuk přenést naživo neumím,

ale snad ho z těch obrázků nakonec taky uslyšíte...

Díky, že jste v tom mrazu šli moji první letošní cestu zase se mnou...

Nečekej na perfektní okamžik,

vezmi tento přítomný a udělej z něj perfektní ...

❤