V závějích ...

Když jsem před koncem roku měla možnost zažít na Vysočině tu pravou zimní pohádku,

netušila jsem, že se sem vrátím a bude to velice brzy...

Poslední dny nás kolem zásobují zprávami o zavalení většiny republiky sněhem,

bohužel kousek od Brna se musíme spokojit s popraškem, 

který už týdny střídá celkem pravidelně déšť a totální jaro...

Vzhledem k tomu, že všichni u nás doma, tedy kromě mě, 

podlehli lyžařské vášni,

vydali jsme se v sobotu zase za nejbližším sněhem k Novému Městu.

Když jsem viděla desítky aut pod kopcem, 

byla jsem snad ještě víc vděčná tomu, 

že jsem lyžařské umění nechala definitivně v minulém století,

 na mém druhém lyžařském výcviku na gymplu...

Vydala jsem se tedy sama vstříc sněhovým závějím a obaleným stromům, 

daleko od davů, daleko od barevných mravenců,

pohybujících se pro mě neskutečnou rychlostí na uježděném kopci.

Vydala jsem se jen do bílých sněhokup a totálně obalených smrků,

co ještě tady ční až do mraků...

Po pár ušlapaných stametrech jsem musela přehodnotit menší plán,

protože vichr z polí a sněhová tma,

mi i na hlavní cestě dost jasně ukázala, že po turistických značkách napříč poli,

se dneska vážně asi moc procházkově jít nedá...

Tak jsem neplánovaně došla až do malé dědinky schované v dolině,

kde jako by se zastavil čas a vše určovalo počasí.

Po letech jsem tady viděla zasypané domy až pod okna 

a zasypanou zvoničku mám před očima do teď...

Na zpáteční cestě, po té stejné, po které jsem ještě před chvilkou neviděla ani na rukavici,

jsem teď mohla i fotit, aniž by se foťák měnil ve sněhovou kouli.

Uvědomila jsem si tady, ani ne v pravých horách,  

že ne člověk, ale příroda má pořád poslední slovo

a změní všechno, ať už je to námi sebe lépe naplánované...

Takže i počasí se smilovalo a i díky tomu mám tyhle obrázky

té pravé, nefalšované zimy...

Když procházíte koridorem mezi závějemi,

cestou, kde bílá nadílka pokryla všechno suché, špinavé, smutné,

změnila stromy jako v pohádce o Mrazíkovi,

nestačíte se divit a vnímat vše pohádkové kolem,

 svět, o kterém si my, jen šedesát kilometrů odsud, můžeme nechat jenom zdát...

A tak jsem tam zase v tichu procházela a doprovod mi byl jen můj zmrzlý dech

a bála jsem se vlastně jen toho,

aby některý smrkový velikán tu sněhovou tíhu nechtěl i s větvemi pustit k zemi...

Slyšela jsem i to, jak praskají větve a moc dobrý pocit to nebyl,

ale tak jsem si zase jenom přála a věřila...

Tahle cesta byla tak krásná,

že mi snad odpustíte zase možná víc obrázků, než by bylo nutné,

ale kdoví kdy zase takovou zimu já zažiju,

proto si ji tady chci co nejvíce ponechat...

Odjížděli jsme nakonec všichni spokojení.

Lyžaři s tím, že za rok nic nezapomněli a prkýnka jezdí tak, jak mají

a já s hladivým pocitem tam uvnitř,

že jsem zase vyplnila tři hodiny svého volna přesně tak,

jak jsem ani nedoufala, ale přesně tak, jak jsem teď a tady potřebovala...

Moc děkuji vám všem, kteří jste měli chuť v závějích  procházet mrazem zase se mnou
a i když byla zima velká,
snad kousek toho hřejivého z toho dne, cítíte i vy...

To bylo tenkrát, když v zimě padal ještě sníh ...

❤