Nebeské loučení ...

Když přišel poslední můj dovolenkový den,

chtěla jsem se rozloučit s milovanou Vysočinou,

věděla jsem, že půjdu zase jenom sama za sebe...

Nenáhodně jsem objevila v mapách hned za humny Křížovou cestu

o které jsem neměla ani tušení a to sem jezdíme už přes třináct let...

A tak jsem v tom dokonalém horkém odpoledni vyšla vstříc nepoznanému...

  Když jsem vyšla na první odbočku do polí,

slunce pálilo jako o závod a o místo se přetlačovalo s kopci mraků,

co byly bělejší než ta nejskvělejší šlehačka...

Dívala jsem se na zlatá pole a dokonalou zelenou,

kterou tady naštěstí udržuje ještě pořád pravidelná dávka deště 

a hlavně do nebe a nemohla jsem odtrhnout oči ...

Byla to taková krása.

A já se jen usmívala a věděla, že propocené triko a opálená pusa zase o trochu víc

mi bude stát zase za to...

A pak už jsem kolem chaloupky pod lesem a 

lánu fialkového jetele plného motýlů došla i na začátek cesty,

 kvůli které jsem sem původně šla.

Nádherně vytvořené spojení řezbářských obrazů a ušlechtilé oceli,

co lemuje cestu mezi loukami pro všechny, 

co se dokážou zastavit ...

Čtrnáct zastavení, čtrnáct obrazů

a na konci...

 Obrovská louka, které nebylo vidět konce,

co ji lemovaly jenom zelené šipky smrků

a zase to dokonalé letní nebe...

A já tam zase v úžasu stála a jen se dívala na tu krásu...

A snažila se ji nasát do sebe i na památku...

A tak jsem si tam uprostřed prostě zase lehla 

a s nejlepší zelenou dekou pod hlavou koukala jen na nebe...

Na divadlo, co mě nikdy neomrzí,

nechala myšlenky plynout a zase si i přála ...

A pak jsem se podívala tam, kde jsem chtěla... a ...

Nebeská srdce...

Bylo tam a ne jedno, vidíte?

Jakoby jen počkaly, než je stačím zaznamenat a klik

a jiný nebeský obraz...

A  nakonec ještě znovu... až jsem odcházela, jakoby pro jistotu...

a pak už poslední pohled na rozloučenou,

s tímhle místem, co hřeje u srdce, dnes i vždycky, když se sem vrátím i v myšlenkách...

A já se smála a byla vděčná, zase...

Za to, že jsem viděla to, co jsem si přála a ještě mnohem víc.

Za to, že asi možná vážně mám dar přát si, vidět a uchovat v sobě zážitky i obrazy jinak...

Možná pro spoustu lidí jen obyčejné věci, okamžiky,

ale pro mě výjimečnosti a sekundy, které jsou dílem okamžiku,

díky za ně, někomu, někam...

Díky i vám všem, co máte chuť je prožívat se mnou...

Největší síla štěstí je v přítomném okamžiku ...

❤