Než zmizí všechny ...

Poslední dobou jsem hodně venku, hodně v lese...

 Mám to štěstí, že zajít do lesa je pro mě blíž, než třeba dojít do obchodu.

Chodím i na stejná místa, vracím se tam po čase a srovnávám,

pořád a hodně...

Taky jste si všimli, že ty krásné, zdravé, veliké smrkové lesy ubývají?

Napříč naší zemí, od severu na jih, ze západu na východ-

v obrovském se kácí,

kde ještě včera byl les, dneska je jen pustina...

Je mi smutno z toho, že to, co dělá naši krásnou zemičku jedinečnou,

její nekonečné lesy a voda v řekách- prostě a jednoduše mizí...

Když procházím poslední dobou těmi našimi lesy,

vždycky si na to vzpomenu a bojím se...

Bojím, že pokud se vyplní prognózy, 

tak do deseti let tady možná nebude už jediný zdravý smrk...

Že vlivem toho, co jenom posledních padesát let vypouštíme do ovduší,

že jenom bereme a nic té přírodě nevracíme,

tak se mění všechno kolem, vysychají řeky, sesychají po hektarech jehličnany,

co díky tomu v obrovských koloniích napadá kůrovec,

protože suchý strom se nemá jak bránit...

Takže přijde den a ty krásné veliké, zelené, pichlavé šipky, co se skoro nebe dotýkají,

co tu rostly desítky, některé stovky let,

ony tu nebudou...

Je mi smutno z toho, že místo kytek na lesních cestách,

můžeme teď jen metry pokácených kmenů počítat...

Vždycky, když se vracím z dalekých cest,

nejvíc se těším na okamžik, když prostoupíme mraky 

a objeví se pod námi zelené vrcholky stromů...

A já v tu chvíli vím, že jsem doma,
že sem patřím, že jsem šťastná, že tu můžu žít
a tuhle jedinečnou zelenou krásu mít na dosah...
Už i proto bych si ze srdce přála,

 aby tenhle obraz nezmizel...

Takže proto budu dál chodit, fotit a snažit se zapamatovat,

tuhle pro někoho" obyčejnou" lesní krásu a do sebe ji nasát nadlouho

a budu si přát, aby se předpovědi nevyplnily
 a i za dvacet nebo padesát let

 jsme mohli zajít do lesa, kde voní jehličí,
kde si zjara jde otrhat ty nejzelenější konečky do čaje...

Stoupnout pod ten největší velikán, 

slyšet křupat suché šišky pod nohou a cítit vůni pryskyřice,

protože tohle prostě nikdy ničím nepůjde nahradit...

Do lesa chodím, abych ztratil svou mysl a našel svoji duši...

❤