Vysočina milovaná, sněhová ...

V rámci pooperační regenerace jsem se vydala na první menší výlet tam,

kde je to pro mě srdcová jistota ...

Jistota, že mně tam bude skvěle, ať bude jakékoliv počasí,

v kterékoliv době...

O to víc jsem se těšila na chvíli,

až tam budu v jinou, pro mě typickou roční dobu.

Už spoustu let zde trávíme každé léto,

ale v zimě jsem zde asi ještě nebyla...

A protože poslední dobou je u mě více věcí nových a poprvé,

pro možnost vidět zimu na Vysočině, jsem byla všemi deseti...

Vzhledem k tomu, že krom mé maličkosti, podlehl zbytek rodiny kouzlu bílých sjezdovek,

byl hlavním cílem pro ně užít si den na svahu...

Můj úkol byl tedy nejdřív zajistit slunečný den a suché silnice

a poté dodatečně dojet jako fotící podpora pod svah...

I bez lyží jsem si dokonalost čerstvého vzduchu a blyštícího se sněhu užila, jak nejvíc to šlo...

Za odměnu a výdrž, jsem pak uprosila o zastávku hlavně pro mě- u Sykovce ...

Zajeli jsme až tam, kde znám skoro každou cestu, každou chatu,

 les se stromy až do nebe a zelené borůvčí, 

kde je ještě čistý vzduch až plíce nestíhají...

A i kyž jsem obešla šnečím tempem jen zlomek toho, co bych chtěla,

budu díky této zastávce milovat tohle místo ještě i v zimě...

Zpět jsme jeli, až když se s námi loučil oranžový kotouč jdoucí spát

a byla to taková krása, 

že i tohle věřím, že jsem měla za odměnu, my všichni...

 Jako celý tento den,

který zahřál u srdce, den který stál za to 

a nadlouho, díky úžasným obrazům, zůstane v paměti nás všech doma...

Vám děkuji, že jste chtěli zase se mnou strávit kus jednoho, pro mě dokonalého dne,

na výjimečném a srdečním místě, tam, kde vybrat jen pár obrázků z něj, je prostě nemožné

a vy jste přesto šli zase...

Díky

 PS: a to srdce, co je na té poslední fotce je pro všechny, co vidí stejně jako já...

Ne oni, ale ty,

ne tam, ale tady,

ne potom, ale teď...

❤