Zavzpomínat u řeky...

Místo vyhlížení Tří králů jsem pro dnešní den zvolila jinou výjimečnou akci,

co se koná na výjimečném místě a taky jen jednou za rok...

Už desítky let, vždycky první sobotu v lednu,

údolí řeky Oslavy zaplní milovníci čistého vzduchu, kouře táborového ohně, tónů kytar,

a zelených bund ...

Jednou za rok, na počest kamarádů, kteří odešli na věčnej vandr,

se sejdou kamarádi, aby zavzpomínali a udělali si fajn zimní den...

Mí rodiče na tuhle akci jezdí roky, 

k téhle řece už přes padesát let.

Já tohle údolí mám spojené s dětstvím, kdy jsem tady trávila každé prázdniny...

V zimě, jsem tady nebyla nikdy, až letos...

Po létech jsem sem šla vloni v tom největším vedru

a dnes jsem se sem vrátila po půl roce znovu,

 v jiný čas a při jiné příležitosti.

Poslední dobou mě to sem táhne moc, asi stárnu...

Tak vás zvu na chvilku tam, kde to mám ráda, kde je ticho, 

co dnes tóny kytar doplnily...

Jen bublající řeka pod skalami a zbytky hradu,

co odolávají běhu let a staletí...

Na palouk pod milovaný Ketkovák....

Na místo setkání, po roce, po letech...

 Bylo skvěle, tak, jak jsem si to představovala...

Nevadila ani mlha jako záclona,

ani počasí, které vypadalo spíš jako v listopadu,

ani pohory obalené bahnem...

A i když výhledy byly dneska vážně minimální,

nebo žádné, tahle moje cesta mi za to zase stála...

Zůstal mi totiž skvělý pocit z výjimečné akce,

která má smysl...

Sejít se, zavzpomínat, nezapomenout...

Díky, že jste měli chuť jít zase se mnou.
Mám velikou radost, že právě tímto výletem vstupuji právě dnes,
 do třetího roku mého psaní tady...

Nejkrásnější vzpomínky jsou ty, při kterých zjistíš, že se usmíváš...

❤