Zase, po roce ...

Je zvláštní, že jsou místa,
kde vůbec nezáleží na tom, jestli je blankytná obloha,
nebo se z ní spouštějí dešťové provazy...
Mám to štěstí, že jsem jich pár takových našla...
Jedním z nich je má milovaná Vysočina, moje útočiště uprostřed léta,
místo, kde smažu všechny starosti všedních dní už spoustu let...

Možná je to právě proto, že sem můžu jet jen jedenkrát za rok,
možná proto, že zde dokážu vyčistit hlavu, zapomenout na rychlost života kolem,
možná proto, že mě tohle místo nikdy nezklamalo...

Možná proto, že tady se snažím jen být, žít a užít, tady a teď...
když už nemůžu pozastavit čas...
Možná i proto hledám i tady obrázky,
které jsou pro mě něčím zajímavé, každý rok jiné,
ale přesto typické jen pro toto místo,
abych si je uchovala jako vzpomínku na tady a teď...

Když tady bloumám a snažím se nasát nadlouho obrázky klidu, pohody a ticha,

tak mi je zvláštně úplně jedno, jestli je teplo k zalknutí, 

nebo dešťové kapky smáčejí obyčejnou krásu přírody...

Mám ráda hlavně večery, kdy se slunce chýlí k obzoru 

a v lese hraje zvláštní divadlo světla a stínu...

Jedinečná chvíle pro zachycení okamžiku...

Nebo třeba když dešťové kapky bubnují do křišťálových potůčků křijujících zdejší lesy...

Nebo když trávu, která je tady vždycky i v tom nejparnějším létě, 

dokonale zelená, pokryjí perly...

Tak přesně pro tyhle nejobyčejnější obrázky mi stojí za to,
se sem každoročně vracet a vědět,

že i letos mě tahle dobíjecí životní elektrárna nemůže zklamat...