Když prostě musím ...

Už jste zažili někdy ten pocit, že už pár dní dopředu víte, že musíte něco udělat jinak?

Tak přesně tenhle pocit jsem zažila...

Věděla jsem, že se musím vrátit o spoustu let zpět,

tedy samozřejmě ve vzpomínkách a zajet k tomu na místo, kde mi bylo vždycky skvěle...

A tak jsem se v jednom z největších letošních horkých dní vydala zpět...

Vydala jsem se ranním vlakem, vstříc vzpomínkám...

Věděla jsem, že musím sama, jen já a můj parťák Nikon...

A můj cíl údolí řeky Oslavy, můj milovaný Ketkovák, kde jsem trávila každé prázdniny 

a mí rodiče zde začali svoji životní cestu...

Skvělé letní ráno, zase nikam nespěchat, nehlídat čas, jen nechat kolem sebe všechno plynout...

Šla jsem mezi poli, lesem a vzpomínala, kolik je to let,

 kdy jsem tudy šla takto naposledy...

Kolik se toho od té doby změnilo... kolem mě, co jsem si odžila, čím prošla a jaká jsem dnes...

Srovnávala jsem spoustu věcí, co se změnilo i v těchto místech...

 Třeba tahle krásná vyhlídka tu jistě tehdy nebyla...

Krásné, do ticha zasazené místo nad meandrem řeky...

 

 

Ale cesta, tahle slunečná cesta ve stráni až k hradu, ta tu zůstala nezměněná...

  Ale určitě zase pár kamenů z toho mála hradu, zase ubylo...

Asi poprvé jsme si všimla, jak jsou zdejší kameny krásné...

Ale tyhle největší skalní bloky jistě jsou stejné tehdy i teď...

Jen jsem až doteď nevěděla, jak se na nich skvěle leží, 

může se vymazat čas a prostor a poslouchá jen splav dole v údolí...

 

  

Bohužel stejný nápad měla i skupinka lidí, co mě z této pohody vyrušila...

Nezbylo nic jiného, než jít zase o kus dál až k pokroucené borovici,

 která je jedinečná, jako tohle místo...

Měla jsem štěstí, že krom pár lidiček až dole u řeky, jsem šla tímto směrem úplně sama...

Tedy když nepočítám pár myšek, ještěrek, jednoho slepýše přes cestu, 

koloucha v dálce a hejna slunících se rybek na mělčinách u řeky, 

jsem snad nikoho dalšího nevyrušila...

Konečně jsem došla až k mé milované řece...

Miluji zvuk vody, co se valí přes kameny, vždycky si najde cestu a teče bez ohledu na věci kolem...

Je to zvláštní, že jsou místa, která nevidíte někdy desítky let a pak, když se vrátíte, ucítíte ten pocit, že přesně tady vám bylo a vždycky bude dobře, přesně jako mě tady...

A tak jsem i já nechala tenhle pocit v sobě, jen vnímala tu krásu kolem

 a nechala myšlenky odplavat, jako tahle voda v řece...

Moc mi tohle místo chybělo a jsem šťastná, že i v tomhle horkém dni, 

jsem prostě zase poslechla jednou jen sebe a tyhle místa jsem si v sobě oživila...

Protože člověk by se měl vracet i do minulosti, tam, kde mu bylo dobře, 

co dělal rád a možná v koloběhu na všechno zapomněl a přesně tohle, je strašná škoda...

Člověk by měl aspoň občas, myslet možná trochu sobecky, jen a jen na sebe, 

oživit třeba i vzpomínky a řídit se prostě jen srdcem a ne okolím...

A tak dneska už vím, že když prostě budu mít zase ten pocit, 

že prostě něco musím, jenom já, sama za sebe- poslechnu...

❤