Valašské toulání ...

Tak jsme se zase po pár měsících vrátili na valašské paseky...

Máme to štěstí, že můžeme díky rodině jezdit na tyhle místa celkem pravidelně.

A pokaždé obdivovat místa, kde se skoro zastavil čas,

jde žít v klidu, pohodě, v sepětí s přírodou a všechno je nějak pomalejší...

Tráva je tu taky možná zelenější a i ty kytky vzácnější a asi i barevnější...

  

A nakonec i ten Radhošť je na dosah...

My jsme se ale vydali po mnoha letech zkontrolovat pískovcové skály Medůvka,

kousek od Valašského Meziříčí, na Velkých Lhotách...

  

  

Skály, které by tu málokdo hledal, ale nejsou o nic horší než třeba ty Prachovské..

Co do obtížnosti jsou jejich stěny dokonce jedny z nejtěžších na sportovní lezení na Moravě.

My jsme nezdolávali žádné skoby ani lana, ale jen ty schůdné plošiny, 

které zdolají i "nelezci " jako my včetně dětiček a vyhřívali jsme se jako permoníci...

Cestou jsem ještě zkontrolovala chalupu. která se mi vryla už dávno do paměti...

Je pro mě snová, hlavně na snovém místě...

V naprosté samotě, daleko široko, kam oko dohlédne, jen nekonečné louky, lesy a kopce...

 

Cestou jsme i faunu zkontrolovali a zjistili, že ty naše kravičky jsou určitě hezčí,

 než ty profláklé fialové rakouské Milky...

Taky jsme se podívali nakonec na Valmez shora a zdálky z výšky ptačí...

Krásně tu mají a když jsme se potěšili, kopcům i všemu jsme tady na čas zamávali...

Jsme vděční zase za další skvělý víkend s rodinou, co ji do těchto kopečků osud zavál...

A i když se vidíme jen párkrát za rok,

víme všichni, že i když nás dělí skoro dvě stě kilometrů,

žádná vzdálenost není dost velká, aby se fajn lidi zase nemohli sejít zase a zase, 

kdykoliv a bylo jim spolu obyčejně fajně :o)...

❤