Zpátky v čase...

Nabízím dnes pokračování mého výletování v den, 

kdy mi bylo ještě o rok míň, než teď...

Po dopoledni stráveném mezi lidmi, jsem nutně potřebovala zase do ticha...

A navíc s bonusem starých časů,

zapomenuté doby, od které uběhlo už více něž 500 let...

Tak jsme se vydali opět do lesů, kousek od nás, do vyvýšenin a skal nad řekou Jihlavou...

Šli jsme do míst, kde jezdili kdysi na koních, byly slyšet meče,

na každém rohu číhali loupežníci,

do doby, kdy bylo obyčejným lidem spíš hůř, než líp...

Nebo možná jen život byl těžší a o to víc si lidé vážili obyčejných věcí, možná, kdo ví...

Takže cestou lesní, na skalním výběžku nad řekou,

tyčil se kdysi hrad Rabštejn ...

Dnes z něho zbyl už jen kousíček, přesto na mě dýchl duch starých časů,

mákla jsem si na staré kameny, zavřela oči a poslouchala...

A možná zaslechla jsem i to cválání koňů a řinčení zbraní...

Kousek dál, jen pár kroků odsud, je vyhlídka, kde si může člověk představovat ještě víc...

Je zde starý kříž, pomníček a povídání o nenaplněné lásce...

Snu dvou lidí, kteří nedokázali svoji lásku prosadit proti všemu a všem...

Zvláštní příběh, zvláštní, romantické místo, kde si jde posedět a zase si představit...

Druhou středověkou zastávkou, byly jen o kousek dál ležící, 

rozvaliny hradu Templštejn...

O poznání dochovalejší a větší rozvaliny hradu, který měl ale stejnou loupežnickou minulost...

Netřeba tady mluvit, stačí jen se dívat a nasávat tu věčnost...

 A po schodech do nebe, se pak můžete té modři skoro dotknout... 

Sednout na staleté kameny, poslouchat zase to ticho, 

čichat vůni mateřídoušky a snít...

 

 

Ne náhodou zaujalo tohle mystické místo i filmaře,

kdy vloni se tady natáčel například seriál Labyrint...

Loučím se zase na čas s místem, které staletí změnily,

ale kdo bude chtít, může se tady vrátit v čase kdykoliv...

Přednarozeninový ...

Dnešní den jsme naplánovali jinak...

Protože zítra, kdy mi bude zase o den víc, budu sedět v práci, 

vybrala jsem si svůj slavící den dneska...

Vyrazili jsme, jak jinak, zase ven, na čerstvý vzduch, tam, kde je mi nejlíp...

Naplánovali jsme dost výjimečných míst, které jsme dnes chtěli vidět...

Zvu vás na výlet se mnou, tam, kde já buď nikdy, nebo roky nebyla ...

První zastávkou byla opět řeka, opět milovaná Jihlava, opět shora, ale jinak...

Pěkně po mostě.... vysoko nad hladinou...

šli jsme... napadl mě -

Most přes minulost... možná...
spoustu z minulosti minimálně tahle voda zatopila...

Tam a zase zpátky,

 kolem mých milovaných kopretin...

A zase vstříc další zastávce-

zámku Valeč...

Krásně opravený zámeček, který by tu málokdo hledal,
 uprostřed vesnice o pár popisných číslech...

A co by to bylo za oslavu, kdyby nebylo pořádné jídlo-

takže kam jinam v tomhle kraji, než do vyhlášeného Dalešického pivovaru- místa Postřižin...

Ano tam, kde se proháněla na kole paní Sládková a strýc Pepin hulákal z tohoto komína,

kde ho dnes vystřídal čáp...

Stylová hospoda, s ještě stylovějším jídlem...

Skvělé jídlo, pití, posezení i rekvizity vskutku autentické...

Posilněni jsme ještě míjeli monumentální dukovanskou stavbu ...

 Působí z blízka dost strašidelně... ale když bez té elektřiny už to hold neumíme...

A protože jsem měla lidí už dost, další zastávky byly jak jinak než lesní, 

zapomenuté a daleko od ruchu měst a lidí...

Ale protože jsem zase fotila víc, než by se sem najednou vešlo, 

o místech, kde se zastavil čas a můžete snít, třeba o staletích zpět, si nechám zase na příště...

Snad mi to odpustíte a zase se tu třeba příště stavíte...

Jen tak ...

Vyrazila jsem dnes zase tam,

kam chodím poslední dobou nejraději...

Daleko od lidí, do ticha lesa,

  

dobít chybějící energii, popřemýšlet...

Nasát vůni, pro mě, toho nejskvělejšího měsíce v roce...

  

 

Nenechám si tu krásu pro sebe,

takže vzhůru do nejlepší elektrárny na energii, co znám...

Tam, kde slunce nad hlavou vysouší louže,

léčí všechny křivdy a třeba i bolavá srdce, 

čistí mysl a vykouzlí úsměv na každé tváři...

Škoda jen, že nejde zaznamenat všechno, 

jako třeba vůni jehličí a teplo slunce sálající i z vyhřáté země...

Šumění větru v trávě i v korunách stromů...

Teplo slunečních paprsků,

co mě hřály, když jsem zasedla blízko pomněnkového pole...

Kde krom zpěvu ptáků nad hlavou,

 mi dělali společnost snad jen mravenci na vedlejším pařezu...

Dokonce jsem mohla i první letošní "bábinku" přinést,

ale nechala jsem ji kamarádkám veverkám,

 na oplátku za to, že mi občas ráno dělají společnost cestou do práce...

Jedinou věc, krom skvělého pocitu, jsem si ale přece jen nesla až domů -

barevnou krásu, kterou nejde v žádném, ani nejdražším květinářství sehnat...

Pro mě vždycky zůstane tou nejhezčí ze všech...