Zpátky v čase...

Nabízím dnes pokračování mého výletování v den, 

kdy mi bylo ještě o rok míň, než teď...

Po dopoledni stráveném mezi lidmi, jsem nutně potřebovala zase do ticha...

A navíc s bonusem starých časů,

zapomenuté doby, od které uběhlo už více něž 500 let...

Tak jsme se vydali opět do lesů, kousek od nás, do vyvýšenin a skal nad řekou Jihlavou...

Šli jsme do míst, kde jezdili kdysi na koních, byly slyšet meče,

na každém rohu číhali loupežníci,

do doby, kdy bylo obyčejným lidem spíš hůř, než líp...

Nebo možná jen život byl těžší a o to víc si lidé vážili obyčejných věcí, možná, kdo ví...

Takže cestou lesní, na skalním výběžku nad řekou,

tyčil se kdysi hrad Rabštejn ...

Dnes z něho zbyl už jen kousíček, přesto na mě dýchl duch starých časů,

mákla jsem si na staré kameny, zavřela oči a poslouchala...

A možná zaslechla jsem i to cválání koňů a řinčení zbraní...

Kousek dál, jen pár kroků odsud, je vyhlídka, kde si může člověk představovat ještě víc...

Je zde starý kříž, pomníček a povídání o nenaplněné lásce...

Snu dvou lidí, kteří nedokázali svoji lásku prosadit proti všemu a všem...

Zvláštní příběh, zvláštní, romantické místo, kde si jde posedět a zase si představit...

Druhou středověkou zastávkou, byly jen o kousek dál ležící, 

rozvaliny hradu Templštejn...

O poznání dochovalejší a větší rozvaliny hradu, který měl ale stejnou loupežnickou minulost...

Netřeba tady mluvit, stačí jen se dívat a nasávat tu věčnost...

 A po schodech do nebe, se pak můžete té modři skoro dotknout... 

Sednout na staleté kameny, poslouchat zase to ticho, 

čichat vůni mateřídoušky a snít...

 

 

Ne náhodou zaujalo tohle mystické místo i filmaře,

kdy vloni se tady natáčel například seriál Labyrint...

Loučím se zase na čas s místem, které staletí změnily,

ale kdo bude chtít, může se tady vrátit v čase kdykoliv...