Jiný cukr k snídani ...

Od doby, kdy jsem podlehla hledáčku foťáku,

jsem schopná i nedělní možnost pozdějšího vstávání, vyměnit za ranní mráz

 a křupání sněhu pod nohama...

Přesně takto jsem trávila i dnešní ráno.

Při pohledu z okna jsem vystřelila ven,

vstříc jinému bílému cukru místo do kafe, který zdobil všude kolem...

 

 Tentokrát mi nevadilo ani chybějící slunce.

Zvu vás tedy zase do mlhy přede mnou i za mnou, se mnou...

 

Skvěle bylo i s prázdným břichem, na které jsem si vůbec nevzpomněla.

A ten sladký cukr mi taky vůbec nechyběl,

protože já čaj ani kávu totiž ani nesladím...

Ale i bez toho mi zůstal ten sladký pocit z bílého nedělního rána,

které bylo zaručeně lepší, než obvykle...

Když chlapi odjedou ...

Jsem poprvé v situaci, kdy se naše rodinná čtyřka na čtyři dny rozpůlila.

Mockrát jsem odjela já a trojka zůstala doma...

Tentokrát je to jinak...

Chlapi podlehli kouzlu hor a rychlých prkýnek a vydali se vstříc nepoznanému.

Milujeme hory, všichni, ale vždycky jsme zatím užívali jen jejich letní krásy.

Po loňském lyžáku chtěl Vojta jet znovu.

Naštěstí pro děti je tatínek, na rozdíl ode mě, pro každou sportovní výzvu,

takže doprovod byl jasný- pánská jízda.

Já objednala pobyt a naštěstí i počasí.

Nechci se chválit, ale osm let praxe v cestovce a mají i azuro na objednávku.

Naštěstí se nějak ani při pohledu na to, jak skvostně se tam mají, nedojímám nad tím,

jaké by bylo, oprášit moje znalosti z dvou lyžáků v minulém století.

Takže jim ten luxus, užít si tu dábelskou jízdu na prkýnkách,

 mileráda přenechám...

Ale kdoví, třeba někdy v budoucnu pojedu do těch našich krásných zasněžených hor taky.

Ale jen tak načerpat čerstvý vzduch, nachytat horské opálení

 a stát v úžasu pod sjezdovkou s hlavou k vrcholu, s obdivem k těm,

 co se nebojí překonávat nejdřív sami sebe a pak jen počty sjezdů...

A navíc, nemusím přece umět všechno, že...

Naštěstí mám doma partačku, co sjezdové nadšení zatím také nesdílí.

A jde na to ještě líp než já.

Závidět chlapákům ji ani nenapadlo, našla si náhradu za to,

 když nebudou naši chlapi doma-

tu nejklasičtější....

Uvařit, spíše upéct něco, co jinak u nás nebývá...

Takže ač neskutečná kalorická bomba, 

ale jak jsme naznaly obě, právě proto taková dobrota...

Takže "žebra místo lyží", tak znělo dnešní heslo...

Loučím se pro dnešek tedy s plným břichem, umaštěnou pusou 

a s pohledem na bílou krásu na fotkách, které i kvůli mně kluci určitě dělali...

Se skvělým pocitem, že stačí někdy úplně málo,

aby byl den hezčí a člověk spokojený.

A že jde i dokonalý výlet vyměnit,
za možnost být spolu, jinak než jindy.
A třeba jen za cenu tak primitivní věci, jako je kus žvace  :-)

kterým někomu jen obyčejně uděláte radost...

Buchty, nejen pro Honzu ...

Zkrátka pro všechny milovníky těch klasických,

vůbec ne dietních, buchet kynutých...

Je to klasika, kterou všichni znají.

Znají, ale ne všichni umí,

nebo se vůbec o ně ze strachu nepokusí...

Vyrostla jsem v rodině, kde se buchty, moučníky, prostě cokoliv sladkého

dělalo na každý víkend.

Nepamatuju si, že bychom jako děti neměly na neděli  něco dobrého v troubě na plechu.

Proto i každá návštěva si u nás vždycky přišla na své.

Moje mamka je za ty roky učiněná "sběračka receptů".

Stejně jako já, tuhle její zálibu opisovat, vystřihovat a zkoušet vyzkoušené,

jistojistě po ní podědila.

Příznivci zdravé stravy a dietáři by z nás určitě radost neměli, 

ale když ta "buchta ke kafi" je taková lahoda
a navíc klasika je klasika ...

Receptů na kynuté buchty máme taky na kuchařku,

ale tenhle je roky prověřený a povede se vždycky na 100%.

Díky sádlu, jsou buchty pořád měkké a pokud je ubráníte, jsou fajn i třetí den :o).

Takže opět rychle, stručně, jednoduše...

Kynuté buchty

250 ml mléka

3 lžíce cukru

30g kvasnic

2 žloutky

1 vanilkový cukr

110g sádla
citrovová kůra
1/2 kg hladké mouky

sůl

Mléko nechat přihřát, dovnitř lžíci cukru a rozdrobit kvasnice.

Pořádně rozkvedlat - nechat vykynout

Tip:Uvnitř kvásku nechávám kovovou lžičku, nevím, ale prý pak kvasnice rychleji vzejdou :o)...

Žloutky rozmícháme se zbytkem cukru, nalijeme rozpuštěné sádlo, vanilkový cukr, citr. kůru

Přidáme mouku, sůl a přilijeme vykynulý kvásek.

Zpracujeme těsto, které je hladké a nelepí se.

Nechat vykynout asi hodinku.

Pak vyválet dva válečky, nakrájet stejné kousky
/- tím odpadne lžičkou odebírat a pak teprve dělat placičky/.

 Dovnitř tvaroh se žloutkem+ s cukrem / rozinky/
nebo povidlí+ skořice+ cukr+rum nebo mák+cukr+ trochu mléka,marmeláda, nutela...
jak kdo má rád.

Uzavřít, zakulatit, dávat spojem dolů na pečící papír vedle sebe. 
Potřít dokola a shora ještě trochu sádlem.

Nechat ještě asi 15 min pod utěrkou a pak péct na 170 st asi 30 minut.

Toť vše....

Vím, že to není nic moderního, převratného, žádné raw ani cool,
Přesto se pečou staletí a snad ještě pár let budou.
Spoustě lidí pořád chutnají,
takže i Honza z pohádky by je do ranečku do světa určitě ještě bral....

Jestli zkusíte, ať chutnají jako nám...

Slunce, mráz, sníh a led ...

Ticho a klid,

jen já a cesta...

Kdykoliv, v kterékoliv roční době,

vždycky po ní půjdu ze všech cest nejraději...

Tady jsem vyrostla, tady jsem doma, tady to mám nejraději ...

Zvu vás zase se mnou...

  

Až k hájence, ve které bydlím v mých snech ...

  

Až k potoku, kde letošní zima vytvořila ledové bloky...

  

A jsme u konce...

Děkuji, že jste došli se mnou zase až sem ...

Čaj o páté i po páté, ale v zimě ...

Nevím, čím to je, ale čaj piju zásadně a pouze v zimě.

Stejně tak červená jablka z naší zahrady mi chutnají nejvíc taky v tuhle dobu.

Letos o to víc, protože ta letošní zima, je vážně ta pravá- studená, mrazivá, bílá ...

Ale zpátky k čaji...

Možná jsem dlouho nenašla čaj, který by chutnal celé naší rodině bez rozdílu.

Nejsme žádní čajoví experti, takže chci kupovat čaje dostupné a ideálně aby nestály balík...

Náhodou jsme si našli před pár lety firmu Sonnentor,

kde mmj. čaje, přesně pro naši chuť umí vyprodukovat.

Je to skvělý tip i na rodinný výlet, kde se můžete podívat, kde tahle voňavá dobrota vzniká...

Přece jenom Čejkovice máme ale malinko z ruky, proto je fajn, 

když teď jde tyhle čaje očichat, ochutnat a vybrat ve voňavém obchůdku i v námi dostupném Brně.

Naše volba na poslední zimy je proto jasná...

Navíc i krabička umí zahřát, když kouknete na tyhle roztomilé obrázky...

A kde nejlépe zvěčnit tuhle čajovou parádu, než letos stylově- na sněhu ...

Takže ať už jste na sněhu, doma, v práci, ať je jaro, léto, podzim, zima,

ať je pět, nebo vlastně kdykoliv,

ať je vám vždycky dobře.

Ať vás vždycky má co zahřát, ať už je to čaj, nebo něco jiného...

Přesně, jak se píše na tomto adventním čaji...