Z jara do zimy ...

Tak jsem zpět...

Já vím, po velice, velice dlouhé době...

Vím, že nikdy za celou dobu, 

co od roku 2016 mám tento vzpomínkový deník,

jsem neudělala tak dlouhou přestávku...

Uběhlo spoustu času, 

změnila se spousta věcí a okolností,

změnila jsem se i já,

doufám, že ale snad k lepšímu, hlavně vůči sobě...

Někdy musí člověk ujít dlouhou cestu v životě,

prožít střídání radostí a bolestí,

aby se mohl zase nadechnout a posunout,

aby mohl třeba potom navázat i tam,

kde před časem skončil a bylo mu tam dobře...

Myslím, že ty nejdůležitější okamžiky v životě stejně nenaplánujeme,

takže i já jsem věděla, že se k psaní určitě vrátím, 

ale až přijde čas,

 kdy budu moci svoje myšlenky předat.

Kus sebe zase poslat i dál a třeba zase někoho potěšit.

Jenom čas jsem nedokázala bohužel určit, 

ale byla jsem si jistá, že to zkrátka poznám...

A tak dnes, v naprosto běžné pondělí,

mě znenadání napadlo, že své další hromady fotek, které jsem s radostí zase fotila,

pokusím dát sem, 

kde jsem je nejraději ukládala pro vzpomínky.

A tak vítejte zpět všichni, kteří jste sem po tu dlouhou dobu vytrvale nahlíželi,

všichni, kteří sem nenáhodně kliknou právě teď,

všichni mí známí i neznámi blogoví přátelé pojďte

 a projděte si se mnou zase kus jednoho šťastného dne mýma očima

a já budu doufat,

že se mi podaří navázat tam,

kde mi to dlouho dělalo radost,

 předávat radost v mých šťastných dnech...

Zvu vás myslím příznačně na cestu, 

kterou jsem prošla za svůj život milionkrát,

ale stejně i dnes jsem viděla co nikdy ne,

vnímala každý okamžik zcela jinak, zvláštně jedinečně

a pokusila jsem jej tak i zachytit...

Milované slunce sice odolávalo statečně, 

ale směsice podzimně zimních barev mi to náležitě nahradila...

Nikdy nepřestanu věřit na dobré konce,

správné načasování

a že všechno se děje v pravý čas

a taky, že když se člověk nevzdá

 a upřímně věří v lepší okamžiky,

tak ani znamení mu nikdy ani pod nohama nezmizí...

Někdo by řekl, že byl jen jeden špinavý zatažený den,

kdy sníh odolával teplotě nad nulou,

ale mně bylo přesto zvláštně dobře...

Když jsem fotila zase pro mě neobyčejnou hlínu 

a staré suché trávy,

napadlo mě jako po milionté, že mám zase štěstí,

moci tady být a třeba i ve všední den, 

zachytit okamžik,

co možná už za pár hodin bude úplně jiný...

Možnost přejít třeba i obyčejnou lávku, 

sáhnout si na první sníh,

co na tom, že po kolikáté už za život...

Co všechno bereme většina jako obyčejné věci, samozřejmost

a cokoliv z toho je ale pro někoho jiného okamžik 

jako z říše snů...

Bohužel až příliš věcí bereme jako samozřejmost

a pokud se vytratí vděčnost,

život většinou zařídí,

abychom poznali i chvíle,

 kdy jsou nám do té doby úplně obyčejné okamžiky,

které žijeme třeba i měsíce, roky,

nadevšechno vzácné...

Možná se vám daří co nejvíc vnímat co máte

a jaké máte štěstí,

co můžete žít a jak jste za to rádi...

Ale jestli na cokoliv z toho vlivem okolností zapomínáte,

zkuste se aspoň občas v téhle uspěchané době zastavit

a podívat se na všechno kolem sebe jinak,

třeba i úplně jinak než třeba celé dlouhé roky...

Ať nemusíte nikdy zdolávat okamžiky,

kdy vám zmizí vše,

co jste brali jako samozřejmé,

řešili hlouposti a nevážili si třeba úplné všednosti...

Přeji si pro nás všechny,

ať dokážeme propustit chvíle v minulosti, 

které nás změnili,

kdy jsme řešili mnohdy nepodstatné

a zapomněli jsme mnohdy na to, 

co je důležité pro nás ve skutečnosti...

Co chceme, co máme rádi,

co nám chybí a co bychom rádi,

jaké je štěstí, že jsme,

že máme možnost cokoliv...

Abychom si sobě odpustili a třeba i to, 

že jsme šli špatně, mnohdy chybovali

a nevnímali to, co je pro každý život nejpodstatnější.

Abychom nepromarnili žádný "obyčejný" okamžik,

kdy dostaneme třeba i ve sněhu znamení,

že máme možnost vidět a zkusit každý den jít znovu 

a když budeme chtít i jinak...

A pokud je pro nás v životě něco důležité,

abychom na to nikdy nezapomněli

a aby lidé v našem životě věděli,

že jsme vděční, že jdou s námi.

Abychom tohle vždycky citili

 a nikdy to nebrali jako samozřejmé,

aby nás pak život nemusel zastavit jinak

 a připomenout tak moc,

abychom potom už navždycky věděli... 

Děkuji vám všem,

kteří jste dnes došli se mnou úspěšně až do cíle.

Dívali se kolem sebe mýma očima

a vnímali myšlenky, které mi letěly hlavou...

Dávejte na sebe pozor,

buďte vděční, že jste

ať každý den je i pro vás jedinečný

a nikdy nepřestávejte věřit v dobré konce...

Dnešní den je jen jednou za život,

nepromarni ho...

❤