Na břehu řeky ...

 Včerejšek jsme měla zase ve znamení mnoha poprvé v životě...
Měla jsem poprvé v životě možnost vcítit se do pocitu všech,

 kteří pravidelně nebo jenom občas dobrovolně ujíždějí pryč z civilizace

a usedají na břehy rybníků, jezer a řek.

Nechytám, nepouštím, nerybařím,

ale jsem žena rybáře,

takže jsem zažila naše i svoje první ráno na břehu,

na břehu Berounky...

Přijeli jsme, když se slunce vyhouplo nad obzor

a začalo pomalu rozmrazovat všechno živé na březích...

Pochopila jsem už doma,

 že jít na ryby už dávno není o přerytí zahrady kvůli žížalám,

jenom nachystat všechny návnady jsou hotová alchymie,

takže než se nachystalo vše potřebné i na břehu,

měla jsem možnost rozehřát se chůzí proti proudu,

abych zaznamenala rodící se den

i jaro na břehu

a vrátila se pak na místo, 

kde jsem měla ležení přímo královské

a ranní káva chutnala jako v nejdokonalejší kavárně...

Prý nač stát,

prý nač sedět,

 když můžu rovnou ležet,

pod touhle rozeklanou krasavicí,

letitou vrbou,

pod dokonalým baldachýnem z rašících větví...

Když jsem tam potom tak ležela

a přemýšlela, kolik let tu asi roste?

Po chvíli jsme si uvědomila,

jak jednoduché je pro nás lidi, pokud chceme,

pokud to ještě vůbec dokážeme, 

odpoutat se od všedních starostí 

a absolutně splynout s přírodou...

Stačí si obyčejně sednout nebo lehnout

a bez hnutí za chvíli zjistíme,

že ani pro ostatní obyvatele řeky už nejsme vetřelci...

Tolik ptáků, co mi zpívalo nad hlavou,

co se přišlo předvést přímo před nás,

by člověk snad ani nečekal...

Desítky druhů zpěváků v korunách,

Vznešené labutě, stejně jako kachní letky

nám dělaly společnost.

Snad proto, že jsme měli štěstí,

nebo prostě proto,

že jsme chtěli být součástí života u řeky,

přišla nás navštívit ještě jedna výjimečná obyvatelka...

Nebála se ona, naštěstí ani já,

takže jsem měla možnost zažít její několikaminutové představení,

kdy jsme kompletně zapadli do její přehlídky...

Byla skvělá, pro mě zůstane nezapomenutelná.

Hvězda, kterou jsem pojmenovala bezmyšlenkovitě hned,

byla to prostě Klaudie...

Svoje absolutní říční sólo si užila jako jedinečná berounská hvězda

a my s ní...

Slunce se snažilo,

ale přece jen zima pořád zalézala pod kůži,

tak jsem poslechla ještě volání svých Toulavek,

co chtěly kouknout ještě i na druhou stranu řeky,

aspoň kousek po proudu...

A tak jsem poslechla

a došla až na tenhle most,

abych tuhle krásnou řeku měla jako dlani,

abych si užila polední zrcadlení slunce

a abych taky tomu mému rybáři do dálky proti proudu zamávala...

Když jsem se pak vrátila,

už na mě čekalo i sluneční lehátko,

kterému by málokdo odolal...

Nechala jsem se tedy zlákat

a ještě na chvíli ulehla pod dokonalou jarní oblohu

a zase jsem splynula s řekou, s dokonalým ptačím koncertem,

se slunečními paprsky,

co konečně dosáhly i na mě,

ležela jsem, nepřemýšlela,

jen byla...

Já i můj rybář,

co ten den sice nechytil zlatou rybku,

vlastně ani žádnou jinou,

ale zase jich pár určitě nakrmil,

oba jsme si odváželi pocit dokonale prožitých pár hodin,

díky kterým jsme načerpali energii,

odpočinuli si,

na pár chvil odpoutali od všednodennosti

a dostali jaro pod kůži...

Chápu už všechny rybáře,

že vlastně na tom břehu spoustě z nich o ten úlovek vůbec nejde,

jde o mnohem víc...

Dneska už vím,

že až můj rybář bude zase chystat pruty,

tak mu určitě řeknu,

aby určitě jel,

protože pár hodin na břehu,

kdy vyčistí hlavu, kdy zapomene,

je nejlepším lékem

 a nemusí chytit vážně ani zlatou rybu...

A třeba sbalí zase lehátko i pro mě,

abych mu pomohla zase ty jeho udice strážit,

jsem na to prý vážně dobrá...

❤

Užívejte si v životě malých věcí,

jednou se ohlédnete 

a zjistíte,

že byly ty největší...