Když se pohádka rozplyne ...

 Jsou místa, která zná většina z nás,

víme o nich, mnohokrát jsme o nich slyšeli,

viděli je mockrát zprostředkovaně

a myslíme, že je známe,

i když jsme tam nikdy ani nebyli.

Přesně na takové místo vás dneska zavedu,

vrátím se v čase do půli února,

kdy jsem poprvé v životě měla uvidět

bájný Karlštejn...

Vždycky jsem říkala, že sem se podívám jednou,

až přijde pravý čas,

vždyť to byla pro mě cesta přes půl republiky...

Nikdy by mě nenapadlo,

že jednou budu bydlet jen kousek odsud a napořád...

Jela jsem sem ale už s malinko "vyspraveným" obrazem poetického místa,

který jsem v sobě měla zapsaný hlavně podle filmu

a skutečný obraz mi byl poupraven tak, 

že k poetičnosti měl dost daleko.

Nezbývalo nic jiného,

než se přesvědčit sama 

a v téhle už tak dost zvláštní době zajet k naší jistotě...

Na úvod musím říct,

že jsme měli vlastně štěstí,

protože skutečný obraz Karlštejna, myslím městečka,

se naštěstí díky omezením této doby,

 neukázal v plné síle.

Karlštejn, tedy městečko, je totiž momentálně jenom rozkopanou ulicí,

kde ale pořád vládne zejména reklama na všechno.

Je to místo, kde jde hlavně a jenom o obchod a prodej

 a to bohužel čehokoliv a kdekoliv...

Měli jsme ale štěstí,

a tím, že je všude zavřeno,

neprodírali jsme se aspoň davy a ani nemuseli kličkovat mezi stánky,

kterých tu bývá, v ještě tak dost úzkých uličkách, prý skoro víc než lidí...

Díky tomu mi tak neuniklo pár domečků, 

které pohladily i moje oko,

protože jsou určitě výjimečné

a stojí za to se u nich i opakovaně zastavit.

Prvotní smíšený pocit jsem si nenechala pokazit úplně,

vždyť krásně svítilo slunce,

vždyť byl i ten Valentýn

a vždyť za ruku mě držel můj nejmilejší průvodce

a to nejen na cestách karlštejnských...

Dokonce jsme našli nakonec i vyhlídkové místo,

díky kterému jsem vymazala všechno to hemžení kolem

a vnímala jenom majestátnost na obzoru...

I když bylo zavřeno,

asi bych si neodpustila nesáhnout si aspoň na hlavní bránu

a zvednout hlavu do věží...

Slunce mi pomohlo,

vymazala jsem na okamžik kolemjdoucí,

zavřela oči

a v myšlenkách mi začalo znít stokrát přehrané:

"Prozraď mi můj pane vážený,

kampak vedou dveře zamčený,

kudy kráčí tajně ten, kdo je láskou popleten...?"

Škoda,

že většina lidí kolem řešila jenom zavřené restaurace,

špatný výhled, jiné všechno...

Vždyť někdy stačí tak málo,

jen trošku změnit úhel pohledu,

přestanete vnímat hlasy kolem

a na okamžik nevidíte třeba ani pomalované zdi

a raději si místo všeho kolem povolíte v sobě jenom:

"Asi do věží, asi do věží..."

 

Takže i když jsme mohli vlastně jen k bráně

a viděli jsme starobylé zdi jen zdálky,

byla jsem i přesto ráda,

že jsem jej viděla a nakonec přesně tak, 

jak jsem chtěla jenom já...

Majestátní,

v mrazu, pod bílým závojem

a v zapadajícím únorovém slunci,

skvost, co tu stojí staletí,

navzdory času, době,

 i změněným lidem kolem...

A třeba se sem jednou vydám zase,

až poslední rampouchy nenávratně zmizí,

až Berounkou proteče spousta vody,

abych se prošla i třeba tam, 

co chodili ruku v ruce královna i král

a budu té skutečné pohádce třeba ještě blíž...

Jistě tohle místo uvidím zase jinak,

s odstupem času,

protože nikdy nelze vidět ani dvě úplně stejné věci stejně,

nic se nedá opakovat.

Vždy máme možnost jiného pohledu,

jestli převáží černá nebo bílá,

jestli si povolíme třeba ne moc dobrý prvotní pohled vylepšit,

zkouším to celý život,

určitě to stojí za to, 

nikdy nic dopředu nevzdávat...

A co vy? 

Byli jste na Karlštejně?

Potěšil, překvapil?

Jsou dny,

kdy si musíš vytvořit vlastní slunce

a věřit, že všechno přijde v pravý čas...

❤