Když hoří nebe ...

Znáte ten pocit,

kdy vás někdy vnitřní hlas žene něco udělat,

i když se to nehodí,

i když rozum velí nejde, není čas?

Občas se mi to stává, možná čím dál častěji a přiznám se,

většinou podlehnu a rozum nějak obměkčím, 

tedy aspoň občas...

Přesně tak, jako jsem to udělala v týdnu,

kdy jsem vstala brzy

a i když vstávat nemusím na budík,

nějaký vnitřní hlas mě hnal ven.

I když bylo dost pod nulou a den se ještě pořádně neprobudil,

vyměnila jsem snídani za rychlý úprk zase nejbližší cestičkou na pastviny.

Už když jsem procházela úzkou cestou mezi domky,

věděla jsem,

proč mě ten hlas hnal právě sem.

Přece přivítat den,

spolu se sluncem,

co se ten den vyspalo do červánků,

abych se zase usmála víc a hned,

aby svět byl hezčí a v pořádku...

A tak i když mi zase ruce přimrzaly na spoušti,

aspoň chvíli jsem tam v mrazivém větru musela stát

a zase být v první řadě nejblíž nebeskému divadlu,

které se měnilo každým okamžikem.

Zírala jsem na kulisy brdských kopců,

 nad nimi letěly tmavé mraky , 

které v té červené záři vytvářely obrazy,

které stačilo jen pojmenovat...

Mám štěstí,

že teď mám na dosah východy i západy slunce,

které tak moc mám ráda

a doteď jsem mohla vždycky pozorovat jen jedno z nich.

Možná jsem zvláštní,

že mi stojí za to mrznout ráno na louce 

a zírat v mrazu k nebi.

Naučila jsem se ale radovat z maličkostí

a hledat zdánlivě obyčejné věci,

které mě potěší i třeba na chvíli 

a udělají den hezčí...

Vždyť v životě nejde o věci,

ale o okamžiky,

které jsou výjimečné,

mnohdy na dosah,

stačí jen chtít je vidět.

A pak i tmavé myšlenky zmizí 

a aspoň na chvíli je zase pusa od ucha k uchu.

Jen stačí chtít a občas neposlouchat rozum...

Den, který vám může změnit život,

 začíná každé ráno.

Nečekejte, že bude líp,

nebo že bude něco jednodušší.

Problémy budou vždycky.

Naučte se být šťastní zrovna teď,

protože jinak to možná taky nestihnete...

❤