Moje dovolená ...

Tak jsem se dočkala i já 

a tenhle týden je i pro mně tím dovolenkovým...

Kdo mě zná, ví, nebo se spíš nediví,

že i když ostatním zajistím sny o nekonečných mořských dálavách,

pro mně je synonymem dovolené zelená tráva, stromy,

 co se dotýkají nebe a ticho, co doplňuje jen ptačí koncert...

Ano, taková místa ještě jsou i u nás

a já za nimi jezdím jen kousek...
Moje milovaná Vysočina,
jen kousek od Nového Města...

Tak jsem zase tady, jako desítky let zpětně,

na místě, kam se celý rok těším,

odkud nebudu chtít zase odjet...

Je tady božsky vždycky,

nejvíc tady ale miluju rána,

když i v okolních chatách všechno spí,

tak tehdy je tady ticho největší a ptáci nejvíc nahlas...

Obouvám boty a jdu pozdravit nejdřív les,

jdu cestou, kde smrkoví velikáni zatím odolávají,

kde ještě většina lesa je taková,

jak ji tady roky obdivuji...

Všude kolem je ticho, jen ptačí koncert zvýšil intenzitu.

A pak vyjdu na nejvyšší místo v okolí,

kde si vítr pohrává s loukami plnými kytek...

Když sem vyjdu,

sednu si na kraj zavřu oči, nemyslím na nic,

jen jsem, tady a teď, konečně...

Vždycky mám pocit, jako bych našla elixír života,

tady úplně dokážu vymazat hlavu,

vnímat jen tohle místo, tento okamžik...

Stejně jako letos,

hned první ráno,

musela jsem zase až sem...

Nevnímala jsem, jak dlouho tu sedím,

zvedám se až je prostě čas...

A věděla jsem to přesně, 

stačilo jen kouknout při odchodu vedle sebe...

Stromy, les a trávu jsem pozdravila,

tak ještě zbývala vodní hladina,

pro mě srdcový Sykovec...

Říká se, že jaká rána, takový den,

takže jsem v klidu,

protože taková rána jsou tady všechna,

je tu skvěle vždycky,

vím jen storocentně,

že týden tady bude nejkratší z celého roku...

Ale ještě toho stihnu dost na to,

abych vám ukázala víc, 

proč to tady mám tolik ráda.

Proč i přes možnost jediného týdne volna,

volím každoročně bez zaváhání Vysočinu...