Vytahovat jaro ...

Ještě sem dlužím jedno toulání,

kdy jsem si minulý týden vymyslela jeden rychlo výlet.

Rozhodla jsem se, 

že to jaro prostě vyvolám,

i když předpověď ani teploměr jaro vážně nepřipomínalo.

Když jsem vystupovala tentokrát na nádraží,

slunce se schovávalo a vítr připomínal spíš únor.

Vydala jsem se ale odhodlaně cestou za město,

do kousku stepi mezi poli,
na jedno výjimečné místo.

Chtěla jsem možná trošku popostrčit jara čas

a vidět první fialkové zvonečky Konikleců jinde, než jsem zvyklá.

Ze začátku jsem se už začala bát,

že tenhle termín asi byl vážně ještě brzy,

protože po zvoncích nebylo ani vidu.

Ale stačilo jen vyjít menší kopeček

a tam se mi první krasavci,

deroucí se starou trávou ukázali.

Našlapovala jsem opatrně, 

abych tuhle dokonalou, chlupatou krásu neponičila.







Připadala jsem si občas jako blázen,

když jsem v té zimě,

s přimrzlými prsty na spoušti zaklekávala blíže zemi,

abych byla schovávajícím se květům co nejblíž.

Ale stálo to zase za to,

sice nebyly rozkvetlé,

ale mě to prostě zase stačilo,

vidět je na tomto místě,

kde jsem nikdy předtím nebyla.

A ještě zase jeden zázrak pro mě,

vlastně dva,

jeden v podobě jediného suchého slunce Pupavy, co přečkalo celou zimu
a já jsem ho viděla až tady od doby, co jsem byla malá.

 No a druhý bonus?

Poslední dobou mi dělají na mých cestách doprovod pravidelně srnky.

Vídám je s železnou pravidelností,

tentokrát se mi na místě neukázaly,

ale stejně byly se mnou, minimálně tedy jedna.

Zjistila jsem to ale až doma,

na téhle fotce,

kde jsem chtěla vyfotit jednu rozhlednu,

kam jsem kvůli počasí už tentokrát nestihla zajít
a místo pohledu z výšky,
mám srnku v běhu...

Takže mě to potěšilo ještě i doma,

že i tady mě holky přišly podpořit

navzdory mrazivému větru.

A já už teď vím, že se tam určitě ještě vydám, 

kouknout do kraje z výšky ptačí.

Až přijde zase správný den, nastane pravý čas,

stejně jako tenhle, na vytahování jara ze země...

Všude kvetou květy pro ty,
kteří je chtějí vidět...

❤