Srdeční srdcová cesta ...

Tak jsem zase vyjela...

Ranním vlakem a pak dál už jen cestou mezi poli.
Zase jsem cítila omamnou vůni akátů

a dívala se na dlouhá stébla trav, co si s nimi vítr hrál podél cest...

A pak přes dědinky, kde se zastavil čas a snad i ten náš, uspěchaný tady plyne pomaleji.

Procházela jsem úplně prázdnými uličkami a přemýšlela,

 kdo v dnešní době je ještě z mladší generace ochotný bydlet ve vesničkách, kde se zastavil čas,

daleko od obchodů a shonu dnešní doby...

A pak už jsem uhnula ještě dál od lidí, potěšila se na kraji lesa krásou koní

a dál mi dělali společnost jen ptáci ve větvích a polední slunce...

Než mě úplně pohltily lesní cesty,

ještě jednou lesní silnicí jsem pochodovala

a čekalo mě tam první pohlazení,

co mi vyloudilo úsměv a kroky pak byly ještě lehčí...

Na to, že "srdcové kameny" mi někdo snad sází do cesty,

jsem si už zvykla a popravdě na ně už i čekám kde se objeví, ale srdce v asfaltu?...

Byla jsem si pak jistá, že dnešní cesta, kterou jsem mířila tam,

kde je to moje "srdcovka" už desítky let, dokonale vyjde a že jsem zase vybrala dobře...

Dál už jen les, zelenější než zelený, slunce v korunách a já...

Další zastávkou byl výhled nad údolím, kam jsem mířila-

zbytky středověkého hradu Kraví hora...

To místo, dopadající paprsky na staleté kamenné zdi asi udělaly své 

a já tam zase stála, skoro jsem cítila, že se tady čas zastavil a bylo mi obyčejně fajn...

Klikatou cestou do údolí k řece to byl už jenom kousek,

o to větší to byla paráda dole...

Prázdné chaty, lemující milovanou řeku,

zase nikde ani živáček- dokonalost pro mě...

A tak jsem jen cvakala foťákem a byla vděčná za dokonalé sluneční světlo...

Jsou obrázky, které nikdy neomrzí, ani po sté viděné, ani po sté vyfocené v jakékoliv roční době,

přesně jako tady- můj milovaný Ketkovák u řeky Oslavy...

Prošla jsem narychlo místa,

která jsou pro mě asi ze všech nejvíc, mám je spojeny s dětstvím, které jsem tady trávila

a bylo mi tady vždycky skvěle, stejně, jako dnes...

Musela jsem až k řece, abych v ní aspoň ruce smočila,

abych byla tomu dokonalému zvuku co nejblíž...



Položila jsem batoh do trávy a i tam pro mě bonus byl, ani jsem hledat nemusela...

A potom, pohledem na skály až k hradu,

jsem se zase rozloučila...

Na čas, až zase někdy, v ten pravý čas, až to zase budu cítit a potřebovat,

aby třeba u srdce i na duši bylo lépe, stejně jako dnes...

A na srdeční cestě ještě na závěr jeden bonus byl,

zase, jedno jediné, přímo do cesty zasazené...

Snad pro všechny co chtějí vidět a nebo si jen přejí...

Snad se mi podařilo aspoň kousek tohoto srdečního májového pohlazení přenést i sem.

Díky moc, že jste zase měli chuť se podívat, kam mě zase moje toulavé boty zavedly,
na místo, které je mému srdci nejbližší, už desítky let...

Samota není špatná, jen většina lidí s ní vůbec nedokáže naložit ...

❤