Ve stopách Bohyní ...

Koho osud zavál do Bílých Karpat, kraje moravských Kopanic
a nezavítal do Starého Hrozenkova a Žítkovou,

asi jako by v tomto kraji ani nebyl...

Patřím k těm, kteří se o tento kraj začali více zajímat před lety, až po přečtení knih

Žítkovské bohyně a Žítkovské čarování...

Nechci nyní rozebírat můj pohled ani jednu z nich.

Snad jen to, že jsou obě rozdílné už jen tím, 

že jedna je román a druhá kniha faktu,

ale obě, tenhle Bohem zapomenutý kraj, dokážou skvěle vypodobnit...

  

Ale určitě, pokud toužíte aspoň malinko poznat tato místa,

kde i v dnešní době se žije určitě jinak,

kde snad i čas plyne nějak pomaleji,

kde nekonečné kopce a úzké silničky mezi nimi vás zavedou na místa, 

kde jste blízko nebi i sami sobě,

vydejte se sami, nebo teď se mnou na tato místa, kudy jsem šla před časem i já...

Cestou z Hrozenkova na Žítkovou bylo místo,

které není ukryté jen pro ty, kteří k němu cestu znají,

nebo mají to štěstí jako my a navedli nás na ně místní...

Je to Starohrozenskovský lom, kde odkryté čedičové varhany jsou pohádkové

a kameny, na nichž lze najít i otisky přesliček,

byly pro mě jako znamení, jako poselství dávných časů ...

Klikatou cestou do kopců jsme dojeli až na vesničku pod nebem-

na Žítkovou...

Ani mě nepřekvapilo, že krom pasoucích se krav,

nám dělaly společnost jen plynoucí mraky nad hlavou 

a vítr, co se proháněl po nekonečných loukách...

Všude jen ticho a nekonečné paseky, kopce a rozházené chaloupky...

Šli jsme tím tichem po silnici na hřebenu kopce

a mířili na místo, kde bohyním nemůže být blíž...

Naším cílem byla chaloupka, která zbyla "prý" po poslední bohyni-

Irmě Gabrhelové...

Za dřevěnou ohradou, pod velkým ořechem stála pohádková chalupa, kde se zastavil čas...

Naštěstí pro nás nebylo možné do ní zajít,

naštěstí proto, že mi přišlo nepatřičné, nijak narušovat toto místo,

 ten klid, pokoj, blízkost nebe, jako by se na okamžik zastavil čas...

Chvíli jsem postála, zavřela oči a nasávala atmosféru teď a tady...

I tak jsem se, myslím, dotkla nekonečna, 

kdy jsem i ucítila zvláštní energii tohoto okamžiku, pro mě nezapomenutelného místa...

Přesně takto jsem si Žítkovou představovala,

přesně takto si ji v paměti ponechám navždycky a kdo ví,

třeba se tam ještě jednou vrátím...

Až zase přijde ten správný čas...

❤