Když nepadají hvězdy...

 Stejně jako spousta jiných nadšenců v poslední době,

obracím svou hlavu už nějaký ten večer směrem k nebi
a čekám na padající hvězdy...

Stejně jako vloni , ale vlastně možná jinak,

doufám v hvězdné znamení...

Znamení, že se to moje přání vyplní, že bude jisté,
že bude napořád...
Je zvláštní, že slůvko "napořád, se mi motá do života a do myšlení teď nějak víc...
Obyčejné slovo, do kterého vkládáme tolik naděje...
Slovo, které vyjadřuje naši touhu po neměnnosti, po tom, aby to co chceme,
bylo takové už navždycky, neměnné, jisté, stálé...

A tak s hlavou zakloněnou už pár večerů upírám své oči k tmavé obloze
a přeji si zase neskromně, ale asi jinak než vždycky, možná sobecky,
protože tentokrát jen pro sebe...
A možná právě proto mně tak dlouho trvalo, než jsem zářící čáru zahlédla...
Protože se ale přání nemají sdělovat, nechám si je nakonec pro sebe.
Jen prosím ještě neskromně, ať mi zůstane splněné, prosím, ideálně už napořád...

Tak ať už věříte v něco nad námi, nebo jen v sebe,
ať máte přání často, nebo jen občas,
pro sebe, nebo pro někoho na kom vám záleží,
ať už si přejete pořád, nebo jen třeba v tyto dny,
ať už ty letící hvězdy zahlédnete, nebo třeba nebudete mít to štěstí-
ať vám ale vždycky zůstane ta víra, že vaše sny a přání budou napořád...

❤