Počítání na Veveří...

Navzdory předpovědi počasí na sobotní odpoledne,
 vymyslela jsem si narychlo výlet na nedaleký hrad Veveří...

 Vyzbrojena mým přítelem foťákem,
bez deštníku, ovšem s vírou,
že ty dešťové mraky prostě odčaruju, abych si jarní hrad užila...
A povedlo se, poslední kapka spadla, než jsem vystoupila z auta
a nové zase přišly až cestou k domovu...



Už cesta k samotnému kamennému hradnímu vstupu je výjimečná...
Třeba jako bílá stavba kostelíka Matky Boží,
která tuhle cestu stráží už více než 800 let...





Nebo alej staletých lip a kaštanů by mohla taky psát historii, kdyby to dokázala...



I když samotný hrad není zrovna žádným opraveným skvostem
a je spíš vidět, že není tím hradem, kam by plynuly sta miliony,
atmosféru, co dýchá staletími, určitě má...


Navíc i to, že podobný nápad jako já, měla jsem hrstka lidí,
byl hrad skoro prázdný a o to víc mi tam bylo líp...






Takže kdo chtěl, mohl se dneska projít tam,
co kdysi rytíři a vznešené dvorní dámy,













nebo spočítat i věže, jestli jich neubylo a je jich pořád devět,
tak, jak se ve známé hradní básničce praví...



Na Veveří devět věží,
kdo nevěří, ať tam běží...

A tak i když nezvonil zvonec, hradní vrata se ještě nezavřela,

věží je pořád stejně a já tu byla už po několikáté,

tak mojí sobotní pohádky je konec...

Opět se mi ale potvrdilo, že když si člověk něco moc přeje,
může se i předem ztracený výlet,
 navzdory špatné předpovědi počasí, nakonec podařit...